| Kdo se chce spravedlivě rozhořčit, ať dál nečte |
Autor: Jan Sokol
Datum:
Pavel Přibyl zde sice přesvědčivě vyložil neúspěchy a vady MMF, o ty však jeho odpůrcům, obávám se, nejde. Ani demonstrantům nejde o diskuse, protože v diskusích se konfrontují jenom názory, a oni chtějí zasáhnout. Nechtějí debatovat, ale jednat: chtějí se "do toho vložit". A tady už nejde o argumenty, nýbrž o symboly. Rozhněvaní mladíci chtějí bránit globalizaci. Ta je rozčiluje, protože z ní mají strach, a MMF - stejně jako Cola nebo McDonald - je jenom zástupný cíl, symbol globalizace, jako ostatně pro mnoho lidí Spojené Státy vůbec. Žádný z nich, ani MMF, se ovšem tím symbolem nestal tak docela náhodou. Jsou to totiž produkty, ale také motory toho tajemného procesu, který nejen horkokrevným mladíkům ze Seattlu právem nahání strach.
Čemu to vlastně chtějí zabránit? Že člověka charakterizuje účast, podíl na určité, specifické společnosti, věděl už starý Aristotelés. Do té se narodil, v jejím jazyce se naučil mluvit, podle jejích představ se stal dospělým člověkem a podle toho vychoval i své děti. Když do ní kdysi zabloudil přespolní, byla to taková událost, že jeho potomek se dodnes jmenuje Novák nebo Novotný. Globalizace potom znamená, že touto skutečnou, konkrétní společností, v níž každý z nás žije a kterou spolu tvoří, už není jen naše vesnice, kmen, město nebo stát, nýbrž že do ní čím dál tím častěji proniká "celý svět". Přesněji řečeno, to nejkřiklavější, nejlákavější, nejhroznější nebo nejlacinější, co se kde po světě našlo. Ve městech rychleji a na vsi pomaleji, v bohatých zemích víc a v chudých jen docela málo, ale pohyb je všude znát. Jen si všimněte rozdílu mezi večerními drby na lavičce pod kaštanem a televizními novinami, které sociologicky vzato plní velmi podobnou funkci. Zdaleka ne každý si může zajet do Ameriky, ale (před)poslední americké hity si už dnes najdou cestu do každé africké vesnice. Miliony turistů se pachtí po celé zeměkouli, jen aby si mohli sáhnout na něco, co je doopravdy jiné - a vracejí se zdrceni, že i v Nepálu mají stejný Hilton a že i jihoameričtí Indiáni nosí stejné tenisky. Před sto lety dárek z Prahy něco znamenal; dnes není v Čechách domácnost, kde by nějaká docela obyčejná věc, tužka, boty nebo tričko, nepocházela z Číny - a nikdo si toho ani nevšimne. A i v té Americe jsou na tom podobně.
Už před lety jsem slyšel zvláštní pořekadlo: "Všude dobře - tak co tady?" A postup globalizace přirozeně znamená, že se podle něho řídí víc a víc lidí, zejména když v bohatých zemích lidí nepřibývá. Právě zde se tedy domácí lidé bojí nejen o pracovní místa, ale i o sociální výhody a zajištění. Konkurence na pracovním trhu už v některých oborech běžně přesahuje hranice států a Evropská unie je stejně brzy zruší, přesněji řečeno posune. Ale co se bude dít tam dál, na její vnější hranici?
V antické báji o Zlatém věku se říká, že skončil ve chvíli, kdy se lidé začali plavit po mořích. Zámořský obchod a migrace do kolonií založily bohatství foinických, řeckých a italských měst, rozbily však zároveň homogenní osídlení zemědělců, zvyklých žít do smrti "mezi svými", tam, kde se narodili.
Antická "globalizace" se ovšem omezila na Středomoří, brzy se vyčerpala a zhroutila. Dnes nás na Zemi žije asi dvacetkrát víc, máme nesrovnatelně větší moc a technické prostředky. "Volný pohyb", po němž volají liberálové, přináší nové možnosti i bohatství - ale nese s sebou také nová ohrožení. Především proto, že prohlubuje rozdíly, které se pak chtějí nějak vyrovnat. Značná část dnešního lidstva žije tak bohatě a pohodlně, jako nikdy předtím, jenže většina trpí stejnou nouzí jako kdykoli dřív. My, kteří žijeme v pohodlí a přepychu moderní civilizace, máme strach: co se stane, až se "tamti" dají do pohybu?
Globalizace znamená také silný tlak, abychom žili podobně, v něčem dokonce stejně. Tvoří mocné většiny a ti menší a odlišní mají strach, že je většina převálcuje. Dokud jsou to jen tenisky, auta a hity, nic se neděje; ale co jazyk? My Češi jsme ve výhodě: máme s tím už své zkušenosti. V 19. století se obrozenci obávali, že nás Němci "zalehnou"; pustili se do toho a uhájili sebe i nás. Jenže dnes se sami Němci bojí, že je zalehne Amerika a Američané zase, že je zaplaví Hispánci. V 11 státech na jihozápadě USA si už odhlasovali zákon, že státním jazykem je pouze angličtina. Před padesáti lety by je to ani nenapadlo.
Svět je zkrátka menší, a jak říká Erazim Kohák, mizí v něm hranice. My Evropané se ale rozhodně nemůžeme tvářit překvapeně: byli to přece naši předkové, kteří se začali zajímat o to, co se děje jinde po světě. Hérodotos, Alexandr Makedonský, Kolumbus, po něm misionáři a po nich kolonisté a vědci dali věci do pohybu a moderní technika jim už jen pomohla. Na jedné straně cítíme, že současná úroveň lidské moci nad světem vlastně nějaký "globální" rozum nutně vyžaduje: potřebujeme světové daně, světové finance, světovou vědu a nějakou světovou domluvu o tom, co si ještě můžeme dovolit a co už ne. Nejpozději od poloviny století už také vznikají instituce a organizace, které se snaží nebezpečím globalizace nějak čelit. Vedle OSN sem patří právě MMF a Světová banka. Dělají něco, co až do té doby nikoho nenapadlo: starají se o svět, o celou zeměkouli. Že nevědí, jak na to, že se jim to a ono nepovedlo, že se na velké peníze lepí nepoctivost - to je jistě třeba nahlas říct, možná i hodně hlasitě. Ale kde je ten chytrák, který to všechno věděl předem? I tohle se musí lidé teprve naučit. A jak jinak, než že to začnou zkoušet - třeba právě jako MMF.
Když ovšem Kofi Annan říká, že OSN chce "zbavit lidstvo nesvobody", a rozumí tím strach a nouzi, nemůže člověk věřit vlastním uším. Jak by toho chtěl dosáhnout? Ve "vyspělých zemích" žijí lidé dvakrát déle než před sto lety - a bojí se čím dál víc. I v těch nejbohatších zemích žijí lidé pod mosty. A přitom mají vědci spočítáno, že ani téhle úrovně nikdy nemohou dosáhnout všichni. Lidé se mohou zbavit moru nebo neštovic, dluhů a možná i válek - a je skvělé, že se o to někdo snaží - ale strach i nouze nás budou provázet jako vždycky. A je nejen krajně nezodpovědné, ale přímo nebezpečné budit dojem, že bychom se strachu a nouze mohli zbavit jednou provždycky - třeba kdybychom se zbavili MMF nebo Coca Coly.
Ale už dávno před námi žili na světě moudří lidé, kteří přišli také na to, jak se nouzi a strachu účinně bránit: statečný člověk se bojí méně než zbabělec, otužilý snese víc než rozmazlenec a nouze se lépe snáší, není-li v ní člověk sám. Tyhle vzácné vlastnosti nám ovšem OSN ani MMF opatřit asi nemůže.
Doc. Jan Sokol (nar. 1936 v Praze) studoval matematiku na UK . V letech 1964 - 1990 programátor, později výzkumný pracovník VÚMS - podílel se na základním programovém vybavení počítačů. Přitom se soustavně zabýval fenomenologií, personální filosofií, dějinami náboženství a překladem děl významných osobností těchto oborů (P. Teilhard de Chardin, C. Tresmontant, C.F. von Weizseacher, M. Blondel, E. Levinas aj.)
Od roku 1990 je redaktorem časopisu Přítomnost a přednáší filosofii a regionalistiku na Pedagogické a Filosofické fakultě UK. V roce 1998 byl jmenován ministrem školství.
|
|
| Téma |
Autor |
Datum |
  |
Kdo se chce spravedlivě rozhořčit, ať dál nečte nový |
|
Jan Sokol |
|
|
Pavel Činčera |
|
|
MMF |
|
|
Tommy |
|
|
Zdeněk Hurák |
|
|
jaar kijtof |
|
 |
Příspěvky porušující zákony ČR nebo podněcující k násilí, rasové či třídní nenávisti bez milosti mažeme. |
|
|
zrušit (100)
