| Problém přijetí ČR do Evropské unie a globalizace |
Autor: Alexej Bálek
Datum:
K otázce rozšíření Evropské unie (EU) existují jak hlasy euroskeptiků, tak hlasy eurooptimistů, hlasy pro vstup i proti vstupu do Unie. Tyto názory prostupují všechny dotčené státy, všechny politické strany i všechny organizace. Konečně to dosti názorně ukazují výsledky výzkumů veřejného mínění ve státech patnáctky i u nás.
Abychom si mohli udělat co nejsprávnější obrázek o důsledcích našeho vstupu do EU, o výhodách a nevýhodách, nutnostech a možnostech volby bude nutno analyzovat dosavadní průběh formování EU, zhodnotit změnu celkové situace v Evropě a ve světě po roce 1989, rozebrat naše možnosti dohánět hospodářsky nejvyspělejší státy Evropy resp. EU, prozkoumat možné vlivy jednotlivých fází hospodářského cyklu na postoje vlád patnáctky a možné změny jejich zájmového žebříčku. Nesporně bude nutno vidět tlaky globalizačních procesů. To vše bude nutno prozkoumat z dlouhého časového hlediska jak směrem do minulosti, tak směrem do budoucnosti.
Z historického pohledu ustupuje Evropa ze slávy. Zatímco dříve byla Evropa středem světa z kulturního, z ekonomického a z mocenského hlediska, dnes je pouze jedním centrem, a nikoliv prvním centrem. Z časového pohledu jednotlivce je tento sestup pomalý a mnozí ho proto ani nevnímají. Historie však ukazuje, že všude ve světě, kde podobný proces probíhal, se našly síly, které se snažily takovému vývoji zabránit. Vytváření, formování a dnes snaha o rozšiřování EU je zřejmě tím faktorem, který by měl ústup ze slávy přeměnit na vzestup nebo ho alespoň zabrzdit. Z dlouhodobějšího hlediska není jasné, zda se to podaří.
Za druhé se v Evropě podstatně změnily podmínky proti 19. a prvním 3 čtvrtinám 20. století. Rozvoj výrobních sil, rozvoj informatizace a globalizace vytvářejí situaci, kdy zachování a podpora národní, kulturní a vůbec myšlenkové diversifikace je důležitým předpokladem efektivního ekonomického a společenského rozvoje a tím i jednoty. A tato nově vyrůstající skutečnost se začíná již chápat, jak konečně vyplývá např. z principu ochrany menšin, zakotveném v legislativě EU. Kapitál, na rozdíl od minulosti, dnes nemá zájem na násilném odnárodňování (germanizaci, maďarizaci, rusifikaci atd.), pokud je umožňován jeho volný pohyb. Na druhé straně však globalizace vede k uniformitě spotřeby, zábavy, kultury atd. a hospodářský cyklus vede k růstu konkurenčních tlaků, které slabší země nemusejí zvládat.
Po roce 1989 došlo v bývalých zemích RVHP (tedy i u nás) v rámci “prohrané války” k ekonomickému poklesu, ale v zemích EU k vzestupu (HDP v Evropské unii stoupl v roce 1999 oproti 1989 o pětinu, u nás klesl o dvacetinu). Zároveň došlo a dochází k prudkému růstu nových technologií na jedné straně a růstu konkurenčních tlaků na straně druhé. Devadesátá léta se projevila v některých oblastech světa silnými krizovými výkyvy, které předcházejících třicet let neznalo.
Lze proto bezesporu počítat s tím, že ekonomika se bude vyvíjet cyklicky. Její vývoj bude ovlivněn nelineární zpětnou vazbou. Je proto možno očekávat, že po současném relativně konjunkturním vývoji v Evropě přijde období stagnace nebo i poklesu. Jakkoliv je Evropa, a zvláště EU, mocným ekonomickým celkem, nelze vyloučit, že bude postižena krizí obdobné krizi východoasijské. Mluví pro to skutečnost, že zde jsou jednak určité slabé vnitroevropské články, jednak mimoevropské zájmy, především severoamerické, o nasměrování příštích obtíží plynoucích z cyklického vývoje mimo USA. Zároveň je nutno vidět, že dnešní doba má prostředky provádět grandiózní finační operace. Kapitál může velmi rychle přitékat ale i odtékat. Rozměry zeměkoule jsou z tohoto hlediska nepatrné. Přitom odtékající kapitál nenese odpovědnost za území, z kterého odchází.
Přes globalizaci bude ekonomický vývoj ve světě nerovnoměrný. Bude hrozit nebezpečí, že se krizová ohniska budou rozšiřovat. Snaha prodat svoji nabídku, nebo jinými slovy, získat pro sebe koupěschopnou poptávku bude podepřena maximálním úsilím a využitím všech k disposici jsoucích sil. Tento proces bude zvláště intenzívni v sedlové fázi ekonomického cyklu.
Ekonomika v České republice, vzhledem ke své malosti, bude osudově svázána s tímto procesem, inherentním dnešnímu kapitalismu, který ve světě dnes převládá. Pokud jde o vstup do EU musíme hledat to, co můžeme pro svůj rozvoj využít.
Bude velmi záležet na tom, bude-li ČR spjata s vítězící či prohrávající skupinou. Nicméně je nutno počítat s tím, že i vítězící směr bude především hledět na své zájmy a nikoliv na naše. Promyšlená a dlouhodobá politika ochrany a zajišťování českých zájmů musí být proto v centru pozornosti rozhodujících orgánů a měla by být nadřazena vnitřním politickým sporům a těm, kteří zevnitř prosazují cizí zájmy. Přitom je nutno vědět jaké jsou naše, především dlouhodobé zájmy (zatím není jisté - a dokládají to některé dokumenty o přípravě ČR na vstup do EU - zda to jako stát dost dobře víme). Při vyjednávání o přijetí je možno zastávat realistickou zásadu, že nikdy není pravidlo bez výjimky. Nepochybujme ale o tom, že o cizí zájmy je u nás dobře postaráno.
Vzhledem k výkonnosti naší ekonomiky, počtu obyvatel i velikosti území atd. se procesu globalizace nemůžeme ani vzepřít, ani vyhnout. Pokud jde o vstup do EU musíme hledat to, co můžeme pro svůj rozvoj využít.
Při posuzování, kdy budeme přijati do EU je třeba také uvážit že Unie potřebovala k tomu, aby dosáhla dnešního stavu 30-40 let.
1952 vzniká Evropské společenství uhlí a oceli. To se v roce 1957 mění na Evropské hospodářské společenství a Euroatom. 1967 vzniká Evropské společenství. 1993 snaha o větší ekonomickou a politickou jednotu vede k vytvoření Evropské unie. 1973 do ES přijato Dánsko, Irsko a Velká Britanie, 1981 je přijímáno Řecko, 1986 Portugalsko a Španělsko, 1990 se EU rozrůstá o NDR. V roce 1957 měla dnešní Unie 6 členů, v roce 1973 9 členů, 1981 10 členů, 1982 12 členů a dnes 15 členů.
Dále je třeba vidět, že období studené války (1946 – 1989) vytvářelo pro sjednocování v rámci EU dlouhodobě příznivé podmínky ( např. .zbrojení vytvářelo poptávku i pro slabší členy). Dnes jsou podmínky také relativně příznivé, ale jsou omezeny na relativně krátké období současné konjunktury, která v Evropě může skončit kolem roku 2004 - 2005. Dále je třeba vidět, že stávající členové Unie nezískají jejím rozšířením o mnoho více ve srovnání s tím, co již mají. Proto některé instituce zemí patnáctky chtějí rozšíření odsunovat na pozdější dobu. Jako příklad lze uvést Německý průmyslový a obchodní sněm (DIHT), který se domnívá, že nepřijetím ČR by se Německo v ní stalo suverénem. Hlasy proti rozšiřování Unie v jejich členských zemích argumentují (racionálně i iracionálně) náklady, které bude rozšiřování Unie na nich vyžadovat. Proto vzrůstají v různých zemích EU tlaky na posunutí přijímání nových členů dále do budoucnosti. Koluje již mezi některými diplomaty rok 2006 i pozdější. Přitom však narůstají objektivní podmínky, z nichž pramení politické tlaky na rozšíření (viz např. strategické představy Evropské komise).
EU čeká tedy velmi složité období, kdy bude zápasit směr na rozšíření se zájmy jednotlivých členských zemí patnáctky na jedné straně a na druhé straně s tím, že s přistoupením dalších zemí se pevnost Unie na relativně dlouhou dobu oslabí a proces upevňování, který bude muset nastoupit, bude bolestivý.
Pokud jde o to, jaké jsou vnitřní české podmínky pro přijetí do EU, pak je třeba poukázat na několik rozhodujících skutečností. Jsme evropská země spjatá s evropskou kulturou, zapadáme do evropského civilizačního rámce, naše vzdělanostní úroveň má evropský rozměr. To jsou základní faktory, které naše zařazení do Unie umožňují.
V současné době představuje hrubý domácí produkt na obyvatele u nás 60% EU a v roce 2001 se tento podíl, pokud se naplní prognózy, ještě udrží.
Pokud by hrubý domácí produkt v EU rostl v letech 2000-2008 průměrně ročně o 2,1% a v České republice o 4,1%, pak by v roce 2008 naše úroveň se dostala na 70% EU, tj. na úroveň, která začíná umožňovat naše začlenění do EU bez velkých negativních dopadů pro naši ekonomiku (nutno ovšem vidět, že na 70 % Unie jsme byli již v roce 1989 a že tedy kvalita naší společnosti a naší ekonomiky nemůže být nižší než např. v Portugalsku, Španělsku či Řecku, kteréžto země v EU jsou). Je ovšem otázkou, zda by Česká republika mohla, vzhledem k cykličnosti ekonomického vývoje, dosáhnout takového růstu, po celé toto období. Spíše je možno očekávat, že v letech 2001-2010 bude průměrné roční tempo růstu HDP v ČR činit pouze 3,1 %. Ale i v takovém případě by se pro nás vhodný okamžik přijetí za rok 2008 posunovat nemusel. Pokud by se však vyskytly politické tlaky na dřívější přijetí, pak by musely být dohodnuty pro ČR patřičné výjimky a úlevy.
Za výše uvedeného předpokladu průměrného ročního růstu HDP v České republice ve výši 4,1%, při přibližném zachování dnešních proporcí /podíl vyplacených mezd na HDP / by to znamenalo, že by průměrná měsíční nominální mzda u nás mohla dosáhnout asi 22-24 tis. Kč (při průměrné roční tříprocentní inflaci a asi desetiprocentní nezaměstnanosti), tj. asi dvojnásobku proti roku 1998. Tak by se zmenšil rozdíl proti Evropské unii. Průměrný roční reálný růst mezd v České republice by činil 3,4%. V roce 2008 by reálná mzda byla o 40% vyšší než v roce 1998. Předpokládalo by to, aby koeficient ERDI (Exchange Rate Deviation Index) klesl z dnešních 2,79 na přibližně 1,7 až 1,6. To by odráželo takové snížení rozdílu v průměrných mzdách a v úrovni cenových hladin., které by zmenšilo rizika, objektivně existující s naším vstupem do Unie. Pokud ovšem průměrné roční tempo růstu HDP bude činit pouze 3,1 %, pak průměrný roční růst reálných mezd by činil pouze 2,5 %. (Při interpretaci těchto údajů nelze zapomenout na to, že koeficient ERDI vůči německé marce klesl z 3,89 v roce 1993 na 2,79 v roce 1998). Skutečná individuální spotřeba na obyvatele činí v ČR téměř dvě třetiny EU, kolektivní spotřeba 114% a hrubá tvorba kapitálu téměř čtyři pětiny.
Cenová úroveň České republiky (EU = 100)
1993 1996 1999 2008
25 37 43 60-70
Na vývoj mezd a příjmů na individuální spotřebu v příštích letech bude mít velký vliv naše přibližování k EU v oblasti cenové úrovně. V současné době představuje naše cenová úroveň 43% cenové úrovně Evropské unie. Za důležitou podmínku našeho vstupu do EU se považuje dosažení alespoň 70% (to je úroveň Španělska, Portugalska, Řecka či Itálie). Přitom, jakkoliv se to některým ekonomům zdá nepřijatelným, samotná inflační cesta je zkázonosná. Tento proces vyrovnávání cenových hladin bude však muset být v úzké vazbě na zmenšování mezery ve výkonnosti ekonomiky mezi námi a EU, neboť pouze růst souhrnné ekonomické výkonnosti může zajistit růst mezd a příjmů podniků i státu.
Zatím se ukazuje, že mzdy v České republice v podnicích vlastněných cizím kapitálem jsou vyšší než průměrné (cizí kapitál privatizoval pouze naše nejlepší podniky) a podíl na vývozu také. Nicméně průměrná mzda v Německu v kurzovém přepočtu je asi devětkrát vyšší než v České republice a v přepočtu podle parity kupní síly více než dvakrát. V celkových nákladech na pracovní sílu je rozdíl ještě o něco vyšší. V České republice činí celkové mzdové náklady (včetně sociálního pojištění) přibližně pětinu standardu EU. V roce 1998 činily v České republice celkové náklady na hodinu pracovní síly 5,59 DM, v Rakousku však 38,74 DM. To znamená asi tolik, že cesta, která zmenší tento rozdíl bude ještě poměrně dlouhá a bude jedním z určujících činitelů pro konkretizaci data přijetí České republiky do EU.
Význačným problémem našeho přijetí do EU je otázka naší konkurenceschopnosti. Za deset let od roku 1990 je obtížné změnit teritoriální a komoditní strukturu exportu a importu, která se formovala více než 40 let a překonat technickou a technologickou izolaci, kterou nám vnutila studená válka. Zatím jsme přežívali zvláště pomocí kurzových opatření a nikoliv necenovou konkurenceschopností. Podle Mezinárodního ústavu pro rozvoj řízení (IIMD) jsme na 38% konkurenceschopnosti Německa a 25% USA (37. místo ze zkoumaných zemí). Důsledkem je mimo jiné nedostatek vlastního kapitálu a velká závislost na zahraničním kapitálu. To v podmínkách nutnosti restrukturalizovat podniky i ekonomiku jako celku, v podmínkách nutnosti obnovování a rozšiřování fixního kapitálu nesporně růst naší schopnosti konkurovat dočasně zpomaluje.Nicméně vysoká míra investic, růst kvalifikace pracovní síly a další faktory nesporně povedou v dlouhodobějším pohledu ke zmenšování mezery mezi námi a Evropskou unií v této oblasti. Vývoj naší konkurenceschopnosti v transformačním období významně ovlivňuje korupce, tunelování a další příčiny
Na druhé straně vývoj exportu z České republiky ukazuje, že se naše postavení zlepšuje. Jestliže v roce 1992 představoval náš vývoz na obyvatele 9,2% Nizozemí a v roce 1993 14,9%, tak v současné době činí asi pětinu.
Pochopitelně je ještě řada oblastí, které budou ovlivňovat dobu našeho přijetí do EU např. přizpůsobení standardům Evropské unie, sjednocení legislativy, ale to je specifické téma, které by si vyžádalo další článek.
Závěrem je nutno uvést, že z analýzy objektivního vývoje současného kapitalismu ve světě a konkrétně v Evropě, z jeho vývojových možností v rámci globalizace i časového horizontu vyplývá, že neúspěch sjednocovacích snah EU by vedl k postupné ztrátě postavení evropských států.
Na druhé straně, pokud česká vláda nedokáže obhájit základní zájmy České republiky a jejího obyvatelstva při přijímacím procesu do EU, pak bude náš vývoj nadlouho přiškrcen. To by se pravděpodobně stalo i pokud zůstaneme stranou.
Datum vstupu do Evropské Unie nezávisí na přáních či proklamacích, jak by tomu nasvědčovaly různé projevy politiků, množství článků či mediálních projevů. Toto datum vyjde podle toho, jak se budou objektivně vyvíjet politické a ekonomické procesy a zájmy příslušných států. Jejich úspěšné obhájení z naší strany je dáno, pokud jde o ekonomiku, tím, jak zvládneme problémy výše naznačené.
|
|
| Téma |
Autor |
Datum |
  |
Problém přijetí ČR do Evropské unie a globalizace nový |
|
Alexej Bálek |
|
 |
Příspěvky porušující zákony ČR nebo podněcující k násilí, rasové či třídní nenávisti bez milosti mažeme. |
|
|
zrušit (100)
