| FANATISMUS JAKO GLOBÁLNÍ PROBLÉM |
Autor: Karel Doležel
Datum:
FANATISMUS JAKO GLOBÁLNÍ PROBLÉM.
V druhé polovině tohoto století můžeme být na celém světě svědky děsivého nárůstu fanatických postojů a jednání v nejrůznější podobě: u extremistických politických hnutí, u autoritářských sekt, ale také u některých skupin hlásících se ke světovému náboženství. Fanatismu se začíná projevovat globálně.
Co je fanatismus? A jak se fanatik projevuje?
Fanatismus není pejorativem jak by si mohla většina lidí myslet. Za pojmem fanatismus se skrývá něco konkrétního co má reálný podklad a ve svých důsledcích i dopad buď na určitou skupinu nebo celou společnost lidí.
DEFINICE:FANATISMU: Fanatismus je osobnostní strukturou spoluurčené, na OMEZENÉ obsahy a hodnoty vztažené osobní přesvědčení s vysokým stupňem identifikace, které je udržováno nebo sledováno se snačnou INTENZITOU, STÁLOSTÍ a DŮSLEDNOSTÍ. Trvá NESCHOPNOST DIALOGU a KOMPROMISU s jinými systémy a lidmi, se kterými se bojuje jako s vnějším nepřítelem nasazením všech prostředků v souladu s vlastním (tj. subjektivním) svědomím.
Fanatismus má mnoho podob pro sjednodušení uvedu dva, individuální fanatismus a kolektivní, který je viditelnější. INDIVIDUÁLNÍ fanatismus je spojen s jednou osobou, které se musí nekompromisně více či méně vše podřídit. KOLEKTIVNÍ fanatismus je podřízen uniformitě, jednotě, které se nesmí nikdo vzepřít. Proč jsou oba druhy fanatismu nebezpečné? Protože vždy a nutně vedou k útlaku, násilí a destrukci společnosti. Na politické scéně stojí dvě ideologie, které mají v sobě potencionálně fanatický akcent a to liberalismus a socialismus. LIBERALISMUS je zaměřen na jednotlivce, naopak SOCIALISMUS je zaměřen na kolektiv. Každý systémy je legitimní jen tehdy nesnažíli se o absolutizmus svého fundamentu, protože v absolutizovaném politickém prostředí dochází k napětí a frustraci. Lidé, kteří jsou zaujati fanatismem, vyhlašují vysoké hodnoty, ideály, ale také jednoduchá a instantní řešení. C.G.Jung pojmenovává fanatismus výstižně „bratrem pochybnosti“. Jednoduchá a instantní řešení jsou vždy radikální, zrušit, zničit, zabít atd. Nyní pro názornost uvedu dva příklady fanatického postoje jak individuálního tak kolektivního. Individuální fanatismus si ukážeme na Robespierrovi, který byl výraznou postavou z období jakobínů během Francouzské revoluce, a dále kolektivního fanatismu v Ajódhja, která je nejdůležitější svatyní jak pro hinduisty, tak pro muslimy.
INDIVIDUÁLNÍ FANATISMUS.
Robespierre je považován za příklad krvelačného, bezohledného, diktátorského zneužití moci nejen v populárním pojetí, ale i v dějepisu. Zřídka kdy byl některý muž „tak znetvořen nenávistí jako Maxmilián Robespierre“, napsali F.Furet a D.Richet (1968). Poukazují mj, na to, že za vznik „hrůzovlády“ r. 1793 byly zodpovědné davy pařížského lidu, a to z důvodu přesvědčení, že „NÁSILÍ JE VHODNÝM PROSTŘEDKEM PROSAZENÍ SPRAVEDLNOSTI A ZÁROVEŇ ZAKLÍNADLEM K VYŘEŠENÍ VŠECH SOCIÁLNÍCH ROZPORŮ“. A to je právě stěžejní bod, ideový cíl, kterému dal Robespierre křídla, ale ve skutečnosti ho tím proměnil v hrůzu. V rozvířené době byl vyzdvižen jako politik, jako idealista pro lepší svět získal obrovskou moc a ve svém fanatickém vývoji skončil v nepopsatelné nelidskosti, kterou ovšem sám prožíval jako přínos pro lidské štěstí. V jeho životopise se stále znovu objevují křehké, jemnocitné vlastnosti vzdělané osobnosti. Ve své přirozenosti nebyl hrubě se prosazující typ, spíše šikovný taktik. Mluví se též o jeho nesmělých, skromných a jemných rysech. Z doby nedostatku zůstala „neúplatnému“, jak byl nazýván, hluboká nedůvěra ke všem druhům blahobytu: na to navázal svou politickou absolutní spravedlnost. „V naší zemi chceme nahradit egoismus ctností, čest poctivostí…, lesk pravdou, svízele rozkoše kouzlem štestí…“ (cit. Podle F.Sieburga,1967,s.20)
V jakobínských letech hrůzy 1793/94 se Robespierre pokusil krvavým násilím uskutečnit utopii ctnostného národa za pomoci tzv Výboru veřejného blaha, kterému předsedal. „U VCHODU DO RÁJE STOJÍ GILOTINA“, píše Seiburg. Při pokusu o realizaci Rousseauových idejí se Robespierre, „který začal jako humanista, stává v průběhu krátké cesty vůdce státu symbolem nelidskosti“. „Aby pomohl mravnosti k triumfu, zrušil platnost mravních zákonů“, píše dále Seiburg.
Fanatický prvek je u Robespierra zřejmě právě v této směsi subjektivně přesvědčeného vytváření ctnosti a praktické krvavé politiky. Především u něj lze exemplárně ukázat již popsanou skrytou náboženskou kvalitu ve fanaticky politických cílech, která se právě kvůli zaměření na „dokonalost“ projevuje vždy jako zvlášť nebezpečná. Přál si „spasení“ národa, „nový svět“, „ráj“ na zemi, byl to náboženský idealista. Za zvýhodňující pro abstraktně kladené a životu vzdálené cíle lze považovat i jeho schizotimní osobnostní strukturu, na kterou lze usuzovat z dosažitelných zdrojů. E.Kretschmer (1951) považuje Robespierra rovněž za výrazný příklad již popsané „schizotimní triády“: „idealismus, fanatismus, despotismus“. „Nezůstalo zachováno nic než čisté, holé, eticko-náboženské schéma…, pokud vyraší něco živého – bude sťato“. „Necítí, co způsobuje. Stíná s neúplatnou spravedlností dál“ (s.329).
Postava Robespierra může být při všech polarizacích považována za prototyp politického fanatika idealisticko-utopického typu s nábožensky laděnou ideologií o štěstí. I když u něj můžeme objevit prvky „měkkého“ fanatismu, jeho rostoucí moc prudce posílila přísnost, nekompromisnost a nezaměnitelnost cílů. Lidé tohoto typu jsou, pokud se ve výhodných historických situacích dostanou k možnosti realizace svých idejí, stále nebezpeční. Destruktivita ideálů s jejich z totožněním jsou v tomto případě exemplární.
ÚTOK NA MEŠITU V AJÓDHJA.
Vylíčíme příklad kolektivního fanatického hnutí na jiném kontinentu, navíc z náboženské a etnické oblasti, která svou náboženskou pluralitou dosud platila za vzor tolerantního postoje. Týkalo se to zvlášť hinduistické zbožnosti. Nábožensky politická tradice v tomto duchu, za níž stála i éra Gándhího a Nehrúa, se ovšem v posledních desetiletích stále hroutí. V událostech kolem Ajódhji se jedná, jak formuluje G. Venzky (1993), nejen o „pochodeň náboženského sporu mezi hinduisty a muslimy“, ale i o současné posílení sil „nového hinduistického fašismu“ jako výraz narůstající neutěšené hospodářské situace země a tvrdého boje o místo v této přelidněné oblasti (s.8). Hlavně narůstající agitace extrémistických seskupení a stran (BJP a VHP) rozdmýchaly nepřátelské klima. Obě organizace vyzvaly společně roku 1992 k pochodu do Ajódhji, ke kterému se přidalo 200 000 až 300 000 odpovídajícím způsobem nažhavených „rozčilených“ hinduistů. (E.Pulsfort, 1993, s.101-111)
6.prosince 1992 se daly do pohybu tisíce rozčilených lidí z celé země směrem na mešitu v Ajódhje. „Boží válečníci“ byli vůdci popichováni a poháněni, aby mešitu zcela zničili. Fanatizovaní hinduisté se horlivě pomocí primitivních nástrojů (kopáčů, páčidel, kladiv), dynamitu a holých rukou vrhli na stavbu. Mezi 11,50 a 18,00 hod. byla mešita Babri stržena až na základní zdivo. Prudká ničivá síla vedla v Ajodhje okamžitě ke spuštění krvavých bojů a zároveň aktů pomsty mezi muslimy a hinduisty. Příliš pozdní zákrok armády a zatčení vůdců vedly už jen k redukci bojů. Bylo zničeno asi 200 svatyní a mešit a vcelé Indii bylo zabito 4000 až 5000 lidí. E.Pulsfort jako velmi dobrý znalec Indie nazývá jmenované násilnosti „hrůzným znamením eskalující náboženské nenávisti“ (s.104), pak musí být samozřejmě položena otázka náboženské tolerance na tomto subkontinentě znovu a kriticky. V každém případě již nemůže platit jeho jiný poznatek, že „náboženství bez dogmat jako je hinduismus“ nemůže plodit náboženské fanatiky (s.119). Atd.
ZÁVĚR.
Identifikace s požadavkem „božského“, se „svatým“, aktivuje vůbec nejlépe narcistické velikášské myšlenky. Známé „bůh s námi“ udělá z každé sebevíc „lidské“ záležitosti absolutně „božskou“ věc, a absolutní proto musí být i nasazení, které legitimuzuje násilí a v krajním případě i vraždy. Proto jak na straně globalizátorů i antiglobalizátorů musí být jasné o co jde. Je-li globalizace reálná a podle mě není, pak je legitimní i opozice proti globalizaci. Není-li globalizace reálná tak veškeré antiglobalizační hnutí jsou jen idealistickými spolky s nejasným programem a cílem.
Karel Doležel
Znepokojený občan
|
|
| Téma |
Autor |
Datum |
  |
FANATISMUS JAKO GLOBÁLNÍ PROBLÉM nový |
|
Karel Doležel |
|
 |
Příspěvky porušující zákony ČR nebo podněcující k násilí, rasové či třídní nenávisti bez milosti mažeme. |
|
|
zrušit (100)
