Autor: Jan Křeček
Datum:
Vcelku neškodný průvodce odporem
To v minulém století…
Proklatě nadužívané slovo „globalizace“ jakoby v našich slovnících existovalo odnepaměti, snad od dob jejího tatínka Kryštofa Kolumba. Kdepak. Povrchní analýzou českých novin, tedy písemného odrazu toho, co bychom rádi nazývali veřejnou diskusí, přijdeme na podstatně čerstvější datum. Šestnáctého května 1998 jej tam razantně prosadili organizátoři a účastníci pražské Global street party.
Čeští novináři a další profesionální komunikátoři, obecně slabí v nastolování nových témat, tak byli nejdříve donuceni vysvětlit svému publiku, co to vlastně ta „ekonomická globalizace“ je. Společným jmenovatelem všech textů z května před dvěma lety je lehkost, s jakou jejich autoři pominuli názory a argumenty, stojící u kořenů největších pouličních protestů od listopadového převratu. O to vydatnější byla a je pozornost, kterou si vysloužili samotní účastníci a doprovodné aspekty jejich veřejného vystoupení. I čtenář, posluchač i divák s minimální schopností imaginace a sloužící pamětí snadno přijde k dojmu, že tyhle kyblíky špíny přece zná a není to přece tak dlouho, co je cítíval.
Začít můžeme jednoduše, třeba u pouhých termínů, kterými režim a jeho obhájci nálepkují nepohodlnou opozici. Na rozdíl od různých „ztroskotanců“, zpuchřelých neměnným užíváním, je označení extremista daleko údernější, protože flexibilní. Extremisty jsou filipínští únosci uřezávající zajatcům hlavy, extremisty jsou čeští účastníci demonstrace za sociální spravedlnost. Fašisté vraždící Romy stejně jako neposlušní odboráři nebo politická strana, jdoucí do voleb s požadavkem zvýšení důchodů o pár stovek. Ti, kteří mají moc definovat pojmy, počítají na straně příjemce s vnímáním v tom nejdoslovnějším slova smyslu: extrém je výchylka jakýmkoli směrem, je to něco, co vybočuje z řady; extrém je cosi nenormálního. Ve společnosti po desetiletí homogenizované a normalizované má samozřejmě úspěch: silné negativní pejorativní konotace zaručeny. A přitom se tváří jako neutrální vědecký pojem. Co na tom, že jím není. České právo jej nezná a ani politologie ho příliš neprecizovala. Snad právě proto neváhá brněnský politolog Maxmilián Strmiska v reakci na „nadužívání extremismu“ hovořit o „pokusech manipulovat veřejným míněním“. V rámci paralely jen dodejme, že jediná definice extremismu, kterou vypotilo ministersvo vnitra, je bez potíží aplikovatelná i na aktivity předlistopadových disidentů.
Termín „odpůrci globalizace“ je naopak přímo šitý na miléniovou míru. Škoda jen, že žádná z aktivit a aktivistů „globalizaci“ nekonfrontuje. Setkáme-li se s odporem, pak vůči ekonomické globalizaci coby nové fázi kapitalistické expanze, když už si čeština neumí poradit s překladem corporate capitalism. Pouhé vypuštění slůvka „ekonomická“ dělá z aktivistů bojovníky proti větrným mlýnům, neuplyne týden, aby některý z politiků nebo novinářů tuto chytrost nevytáhl. Většinou začne argumentační tok u „objektivního a nezvratného procesu“, úkrokem stranou si to vyřídí se všemi, kteří by některé jeho aspekty chtěli zpochybňovat a ve finále vytvoří historickou nutnost ze samého kapitalismu (jakže to bývalo v módě dřív: nevyhnutelné vítězství socialistické soustavy?). Podpásovek se nabízí celá řada: hnutí proti globalizaci a samo je globální! Používají internet! Opět jeden hit z dílny MV, tentokrát z infoservisu o protestech v Seattlu: „Odpůrci globalizace použili při koordinaci svých protestů zejména výdobytky globalizace…
Co nastává, když se sejde pár extremistů a odpůrců globalizace? Dalším oblíbeným stereotypem, který snad nejlépe ilustruje zpupnost moci i její obhajoby, je takzvaná nepovolená demonstrace. Pravidelnost, s jakou jej užívají úředníci z obvodních úřadů, novináři i politici a vzápětí zas a znovu napadají lidskoprávní aktivisté by snad byla až směšná, kdyby to nebylo jen pouhých pár let, kdy bylo pod halasnými hesly o svobodě shromažďování povolovací řízení zrušeno.
Osvědčených prostředků, jak nad nepříjemnou opozicí vyhrát takříkajíc „kontumačně“, je celá řada. Což takhle peníze ze zahraničí? Drogy? Nebo teorie o několika profesionálních štváčích a nebohé zmanipulované mase mládeže?
Každopádně to chce nechat stranou veškeré myšlenky protestů a soustředit se na něco obzvlášť odpuzujícího. Na zjev protestujících, anebo ještě lépe… na násilí.
O násilí (kromě toho institucionalizovaného)
Je velmi jednoduché zapomenout, že celá naše civilizace stojí na násilí a její historie poskytuje sdostatek příkladů, kdy sehrálo pozitivní roli. Iluze o konci dějin a nalezení správného modelu demokracie, v jehož rámci lze najít pokojnou a bezbolestnou cestu k jakékoliv potřebné změně, je opravdu velkým lákadlem.
Teď si zkusme představit, že by účastníci Global street party zůstali na Náměstí míru, se soumrakem se rozešli a magistrálu nechali automobilům. Následoval by razantní vstup do diskuse o ekonomické globalizaci, po níž dnes, byť licoměrně, volají i ti, kterým je krávou nejdojnější? Asi ne. Global street party se tak stala jen dalším důkazem zjištění, ke kterému docházejí ve svých studiích politologové a sociologové stále častěji, totiž že násilné kolektivní akce jsou nástrojem zviditelňování nedostatečně reprezentovaných a zprostředkovaných zájmů, jehož užívání vůbec nemusí být spjato s protidemokratickými postoji.
Násilí protestujících navíc nepřichází z čistého nebe, vždy je reakcí na násilí ze strany režimu a jeho represivních složek, aktuální či starší a nevyřízené. Přestože radikálové, kteří při policejním útoku neutíkají, ale vracejí rány, bývají v menšině, stigmatizace doléhá všeobecně. Radu, jak se militantů zabavit a zachovat si tak přijatelnost v rámci pokřivených pravidel, nikdo z milovníků státního monopolu na násilí samozřejmě nenabízí.
Připomeňme ve zkratce, o jakém násilí mluvíme v konkrétním případě Global street party. Na jedné straně demolice republikánského billboardu, zahnání dvacítky policistů na útěk a vysklení několika nablýskaných výloh coby zástupného symbolu ekonomické globalizace. Na druhé straně obušky rozbité hlavy, několik desítek lidí beztrestně mučených na policejních služebnách, dvě desítky vězněných a poté propuštěných mladých lidí. Násilí?
Přesto při druhé street party, která následovala o pár měsíců později, udělali její pořadatelé vše proto, aby výlohy zůstaly v kuse a žádnému policistovi nebyl zkřiven ani pendrek. Své úsilí shrnuli do tiskového prohlášení: „Zakončení květnové street party vyvolala masivní reakci, vedenou v duchu výroků o výtržnících a rabování. Předpokládáme, že po našem vstřícném gestu (při srpnové, pozn. aut.) bude následovat reakce stejných rozměrů, tentokráte věnovaná naším argumentům a povede k urychlenému řešení problémů, kvůli kterým se včera tisíce lidí sešly, od globalizace ekonomiky přes dopravu a nedostatek bytů až po prohlubující se sociální rozdíly a kritický stav životního prostředí.“
Závěr, která taktika byla účinnější, si mohl každý ze zmiňovaných tisíců udělat sám.
Město zvratu od S (a není to Stalingrad)
Nebýt Global street party, možná bychom na podobný impuls čekali o rok a půl déle, do prosincového sjezdu Světové obchodní organizace v Seattlu. Jméno tohoto severoamerického města se stalo jakýmsi synonymem pro „občanskou válku“, po které se ulice „proměnily v trosky“. Proč?
Padesát tisíc lidí se do Seattlu sjelo demonstrovat. Na čtrnácti místech, křižovatkách okolo Paramount Theatru, kde měl proběhnout slavnostní ceremoniál. Zcela záměrně tak využili svého shromažďovacího práva, které je v demokraciích právem pilotním a mělo by mít prioritu před průjezdnými silnicemi, k nenásilné blokádě. Násilnosti spustila brutalita, s jakou se policie a národní garda snažila ulice vyčistit, starostův výjimečný stav a zákaz vycházení. Centrum moci schoval před protestujícími občany za hlavně pušek a oblaka slzného plynu. Ve světě nic neobvyklého, jen se režimům, které se k násilí takového druhu proti vlastním občanům uchylují, neříká demokratické.
Už slyším námitky: nelze přece dovolit, aby jedna skupina lidí blokovala volný pohyb druhé. Řečeno obecněji: může výkonná moc trvat na své legitimitě svého rozhodování tváří v tvář protestům hnutí, která s ní sdílejí konsensuální hodnoty svobody a rovnosti, ale s odkazem na moderní princip lidové suverenity volají po systémové změně, aniž by se uchylovala k represi? A jak to zařídit?
Samozřejmě to jde. Není nic jednoduššího než na jednu z přístupových křižovatek v Seattlu, nebo konec konců i v Praze, svolat demonstraci na podporu roztáčení kol volného trhu. Přístup k médiím by byl, fondy by se našly, s povolením akce by problém nebyl, bankéři by mohli na jednání přicházet za ovací. Ani bych netrval na tom, že by prorežimní demonstrace musely doprovázet obvyklé aspekty těch s opačným znaménkem: policejní perlustrace účastníků, policejní provokatéři uvnitř, policejní robocopové okolo, zbraně nabité.
Jestliže se obránci statutu quo ve chvílích ztráty argumentů v debatách se svými kritiky uchylují k otázkám typu: „A kolik lidí za vámi vlastně stojí? Nejste jen menšinou, vnucující svou vůli ostatním?“, byl by to dobrý a nestranný lakmusový papírek.
Změnit Prahu na Seattle? Na Washington?
Přestože je kvazidiskuse o zářijovém zasedání kontaminována hromadou různých bizarností, tento jednoduchý nápad nikdo veřejně nevyřknul. Přitom je to škoda, zvlášť když uvážíme, že by se na cosi navázat dalo: v době, kdy dopadaly bomby na Jugoslávii s požehnáním i české vlády, přestože přesvědčivá většina občanů byla proti, proběhla kromě každodenních protirežimních a protiválečných demonstrací i jedna prorežimní proválečná. Na Náměstí míru loni 29. března, počtem účastníků nepřevyšující běžnou demonstraci českých anarchistů v okresním městě. Mladí albánští účastníci nejdříve v průběhu zkopali několik důchodců s protiválečnými transparenty, aby pak demonstrace skončila zastřelením jednoho účastníka druhým. Stát se to na opoziční akci, vydá to na slušnou propagandistickou masírku. Místo toho dnes média o probíhajícím soudu s vrahem referují jako o kauze z „demonstrace za mírové řešení konfliktu v Kosovu“.
Je asi marné vypočítávat ve chvíli psaní tohoto textu, tedy začátkem srpna, jednotlivé aspekty taktiky, kterou zvolily český mocenský aparát na září. Nasazení armády, policejní nácviky v Milovicích, nezastřené výhrůžky vládního zmocněnce či policejních šéfů, provokační konstrukce o dvou stovkách, které mají nabízet zlí neznámí pražským gymnazistům za účast na demonstracích, tři možnosti pro seniory z okolí Kongresového centra- útěk z Prahy, nemocnice nebo zabarikádování doma, to vše bude bezpochyby překrýváno aktuálnějšími odrazy povahy systému ve chvíli, kdy se cítí nejistý.
Snad jediným kladem nového ministra vnitra je vypovídací hodnota, kterou má jeho věk a příslušnost k politické straně. První nádherně relativizuje obrázek o protestech coby mladické nerozvážnosti, případně konečně posílá k čertu úvahy o změně politiky v případě věkové obměny jejích profesionálních vykonavatelů. Druhé je jen dalším z řady důkazů o degeneraci sociální demokracie.
Oslnivý byl už nástup do funkce: rozehnání pokojného prvomájového setkání anarchistů. Za Střeleckého ostrova, který je přístupný jen pro pěší a kde obvodní úřad demonstraci zakazoval s odůvodněním možného narušení dopravy, nechal svými muži odvléct řečníka uprostřed projevu. Poprvé od listopadu, téma projevu sociální rovnost, mluvčí student filosofické fakulty. I tady najdeme globální spřízněnost. „Dobře organizovaní násilníci ze státu Oregon“, kterým ve svých materiálech severoamerický i český represivní aparát připisuje zodpovědnost za Seattle, byla ve skutečnosti studentská komunita z univerzity v oregonském Eugene.
Shoda kolegů od represe není samozřejmě náhodná, vzpomeňme školení českých policistů v USA nebo otevření pobočky FBI v Praze. Zatímco heslo Změňme Prahu za Seattle bylo ze slušné společnosti vykázáno, Grossovo ministerstvo hrdě prosazuje jako svůj cíl změnit Prahu na Washington. Připomeňme, jak zasedání MMF a SB probíhalo tam: policie protizákonně obsadila aktivistická střediska, část kritiků obou institucí byla preventivně internována předem, ostatní byli v průběhu zasedání rozháněni najížděním policejních motocyklů, opět pacifikování obušky a slzným plynem a po stovkách odváženi do vězení za chůzi po vozovce. Stručné shrnutí tiskové mluvčí ministerstva vnitra pro MMF (?) Gabriely Bártíkové: „preventivní akce“, „cílené demonstrování síly policejního sboru“ a „nestandardní opatření“ byla nesmírně kladně hodnocena, a to nejen představiteli obou pořadatelských institucí a orgány místní správy, ale zejména byl zaznamenán velmi kladný ohlas médií…“ To, komu se policie zodpovídá a že nevidí jako své priority službu zákonu a občanům už snad nešlo říct jasněji.
Hasta la diskuse siempre
Poté, co jsme naznačili obrysy vztahu, který establishment zaujímá vůči svým radikálním kritikům, působí v poslední době slýchané volání po „diskusi“ jako poselství z jiného světa. Možná na první a povrchní poslech. Poté už bude názor kolísat mezi přesvědčením o hlouposti vyzyvatele k diskusi na straně jedné a na druhé naopak jeho cynické vychytralosti.
Většina radikálních opozičních skupin, které právě teď mobilizují proti pražskému zasedání, je svým založením skupinami antisystémovými. Svou aktuální politickou taktiku odvíjejí od dlouhodobé neměnné strategie, jejíž alfou a omegou je přesvědčení o nutnosti radikální změny systému a skepse k jeho ureformovatelnosti. K úspěchu potřebují pro svou vizi přesvědčit co největší díl společnosti. Co nepotřebují, je represe, propagandistická stigmatizace… a zákulisní jednání s politickoekonomickými elitami. Vcelku logicky předpokládají, že by svou přítomností u jednacího stolu poskytovali druhé straně zdání legitimity, a zdá se jim mařením času přemlouvat pijavici, aby se dala na vegetariánství. Ostatně - jestliže šéf MMF tváří v tvář protestům tvrdí, že „nikoliv demonstranti, ale on bojuje za sociální spravedlnost“ a jeho kolega ze Světové banky dodává, že „se při návštěvách chudinských čtvrtí často rozpláče“- diskuse by za mnoho nestála. Což si uvědomili i protestující ve Washingtonu, kde si šéfové obou institucí stěžovali, že jim ani tak nevadily protesty, před kterými je ochránila policie, ale „dohoda aktivistů neudržovat s oběma institucemi žádný kontakt, díky které ze stovek protestujících organizací nezasedla ke stolu ani jediná."
Vychytralejší stránka neupřímného volání po diskusi se skrývá v oslím můstku mezi diskusí a násilím, který implikuje. „Kdo nediskutuje, ten to neumí a jde mu jen o destrukci,“ oblíbená konstrukce, doprovázející každou výzvu k dialogu. Takže ještě jednou – mezi červeným vínkem v kuloárech a rudou krví na ulici je široká paleta výrazových prostředků politického přesvědčení.
Bohužel si umím představit, že v Česku jakási diskuse mezi představiteli obou motorů ekonomické globalizace a některými jejími umírněnými kritiky proběhne. Co si neumím představit, je její reálný výsledek, snad jen kromě iluze nápravy chyb navenek, rozštěpení hnutí odporu a bumerangu, dopadajícího na hlavy radikálnějších kritiků dovnitř.
Když v roce 1995, dávno před Global street party, prosákly na veřejnost seznamy extremistů, s překvapením se na nich ve společnosti fašistů, anarchistů a komunistů našly i nevládní ekologické organizace. Strach ze stigmatizace a izolace je vedl k rozsáhlé aktivní kampani za jejich vymazání ze seznamů, kterého nakonec české bingos (Big NGO´s) za podpory řady very important persons dosáhly. Nebylo to zadarmo, ale to v kapitalismu bývá máloco. Nastoupily na cestu loajální ochočené opozice, která se ze strachu před opětovným zařazením stala jakýmsi policajtem před ostatními, radikálnějšími sociálními hnutími. Tak se stalo po Global street party, kdy se bez vyzvání distancovaly od všeho, co se hýbe, stává se tak i letos před zářijovým zasedáním, kdy se negativně vymezily proti všem kritikům mimo jejich členskou základnu a přistoupily na zúžení debaty jen na otázku zaklínání se nenásilím. Možná by si s představiteli MMF a SB mohli i rozumět, mají leccos společného – od hierarchické struktury až po původ finančních zdrojů (angličtina již má ostatně pro odlišení spontánnějších, samosprávných a na konsensuálním rozhodování založených aktivit termín grassroots, který stále intenzivněji nabírá obsah k non-governemental protikladný).
Jako bychom viděli rýsující se tripartitu pro nové tisíciletí: nadnárodní korporace navyšují zisk, zbytky národních států se starají o represi a na nevládky čeká úloha charity v zájmu dobře zavedeného byznysu.
V cudzom meste
Pozornému čtenáři jistě neušlo, že jsem ve svém textu pominul veškerou kritiku procesu ekonomické globalizace, argumenty o zločinnosti MMF, SB a WTO, případně přímo směr cesty k nápravě. Asi záměrně – poukazuji-li na fundamentální roli tisku a dalšího ideologického státního aparátu, nechce se mi současně hledat a zaplňovat skulinky. Poselství tak bude mnohem jednodušší než ta, která už třetím rokem formulujeme v Konfrontaci: chcete-li rozumět procesu ekonomické globalizace a případně si dovolit luxus vlastního názoru, nezbyde než se seznámit se všemi názory. Pro názor kritiků nezbývá než si zajít na ulici. V září k tomu bude ideální příležitost. Třeba jenom proto, že když vám přitom chlap v uniformě rozbije hlavu, možná si toho někdo všimne. Až finančníci odjedou, bude to každému kromě vašich blízkých jedno.
Jan Křeček - jeden z organizátorů pražských Global street party a redaktor časopisu Konfrontace. Veřejnosti znám především jako novinář pískající při projevu Václava Havla ke vstupu České republiky do NATO.
Zkrácená verze článku vyšla v zářijovém čísle měsíčníku Přítomnost.
|
|
zrušit (100)
