Autor: Jakub Patočka
Datum:
Není třeba pochybovat o tom, že při výročním setkání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu přijeli do Prahy i lidé, jejichž prvořadým zájmem bylo rozbíjet, ničit a páchat násilí. Současně nikdo soudný nebude vyvracet, že mezi policisty byli mnozí, kteří se svého úkolu bránit zákonnost ujali obětavě, s důvtipem a slušností.
Zůstává nicméně faktem, že rozhodná většina demonstrantů do Prahy přijela vyjádřit nesouhlas s politikou obou světových institucí klidnými demonstracemi, bez úmyslu podílet se na jakémkoli násilí. Skutečností, která ze stále početnějších písemných svědectví vystupuje den ode dne zřetelněji, je rovněž to, že řada policistů se chovala k zadrženým způsobem nelidským a jednoznačně protizákonným.
Občanské právní hlídky, sdružení právníků, jež dohlíželo na dodržování zákonnosti při protestech proti SB a MMF, minulý týden zveřejnily prvních dvacet tři výpovědí lidí, kteří obviňují českou policii z velmi závažných trestných činů.
Svědectví Tadzia Müllera
Pan Tadzio Müller je německý občan, žijící ve Švédsku. Se skupinou švédských přátel se přijel do Prahy účastnit protestů proti SB a MMF výhradně nenásilnými metodami. Ve své výpovědi otevřeně přiznává různé vlastní slabosti i naivitu: na Václavské náměstí šli v úterý večer proto, aby vyjádřili „solidaritu s protestujícími a v případě policejního útoku zasáhli jako síla proti rozšíření násilí“.
O to se skutečně pokoušeli, když před policejním kordonem usedli na zem a skandovali „No Violence!“. Jejich situace se prudce zhoršila, když zpoza této skupiny švédských pacifistů někdo hodil po policejním kordonu, jenž se před nimi zastavil, kostku (podle T.Müllera se jednalo buď o zbabělce, který jejich nenásilného protestu zneužil, anebo o provokatéra). Policie na tuto skupinu okamžitě zaútočila slzným plynem, takže všichni co nejrychleji uprchli nahoru Vinohradskou ulicí. Zde se rozhodli, že se vrátí domů, opustili Vinohradskou ulici, která se jim zdála příliš nebezpečná, a útočiště nalezli v Riegrových sadech.
Právě když se odsud vydávali na Florenc, znovu se tu objevila policie střílející slzný plyn. Skupina Švédů se po nečekaném útoku rozprchla, Müller zde dostal několik ran obuškem a vběhl do Polské ulice, kde jej zatkli. Okolnosti svého zatčení popisuje takto: „Když mě vytrhli ze skupiny, hodili mě na zem, policista si mi sedl na záda a zkroutil mi ruku ještě výše nahoru. Dostal jsem se do šoku, brečel jsem a neustále jsem opakoval: Don't hurt us, we are peaceful, don't hurt us. Tento dlouhotrvající hluk asi policistům začal jít velmi na nervy, a tak mě umlčeli tím, že mi nacpali do úst obušek.“ Müller dále popisuje, jak jej utěšovala dívka z Občanských právních hlídek a jak se jej zastával jeho známý, francouzský fotograf. Odpovídal zde také české televizi — téhož večera se snad objevil ve vysílání. Viděl zde též svou dívku Elinu: „Nebyla zatčena, jen jako já hystericky brečela, a někdo z naší skupiny ji utěšoval.“
Poté jej odvedli k policejnímu automobilu. Vněm už byl ze své skupiny sám: „V autě mi odmítli poskytnout vodu a policista, který seděl vedle mne, mě urážel.“ Odtud Müllera odvezli k antonu, který již byl plný zadržených, a svázali mu ruce plastikovými pouty. Lidé v antonu, Američan, Holanďan, Ital, Izraelec, dva Češi a Tadzio Müller, byli převezeni do stanice v Lupáčově ulici v Praze3. Dění zde popisuje Müller takto: „Policisté nás vtáhli dovnitř a donutili nás, abychom se postavili ke zdi, a všechno nám odebrali, včetně pásků a tkaniček od bot. Zacházeli s námi velmi hrubě a každý policista, který šel kolem, nám dal buď facku, anebo nás kopl. Měl jsem velký strach, protože z pěti cizinců (s Čechy zacházeli daleko lépe) jsem byl jediný, komu odebrali kalhoty, což jsem bral jako předehru k možnému znásilnění. Stál jsem tam polonahý a byl jsem obětí fyzického i slovního násilí od různých šašků v uniformách. Skutečně jsem pochopil, co znamená výraz dehumanizace, ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Každého z nás po jednom odvedli do místnosti vedle chodby. Tam jsme pak museli stát. Prvního odvedli Joshuu a po dobu 20—30 minut jsme ho prostě slyšeli řvát, slyšeli jsme, jak křičí policisté, slyšeli jsme hluk bití a kopání — když jsme ho posléze viděli, měl zlomené žebro, dva monokly na očích a těžce kulhal. Opravdu jsem se strašně bál, protože podařilo-li se jim přimět muže, který sloužil tři roky v izraelské armádě, takhle děsně křičet, co asi udělají mně?
Nevím přesně, kdy jsem přišel na řadu, ale myslím, že jsem byl poslední. Všichni jsme byli po řadě odvedeni do té místnosti, přímo před těmi, kdo už byli zbiti, a pak umístěni do zatýkacích cel a divošsky mláceni po dobu 10—20 minut. Než mě zbili, přiměli mě, abych si sedl na lavici v malém předpokoji, než na mě 'přijde řada'. Tam mi strčili hlavu ještě víc dolů, až jsem ji měl mezi nohama, a pak mi jeden policista do obličeje strčil svou vojenskou botu s gestem 'lízej ji!'. Když jsem nereagoval, shodili mě na zem, kopali mě, chodili po mně a všeobecně mě ponižovali, jen pro vlastní zábavu.
Až jsem nakonec 'přišel na řadu', čtyři nebo pět policistů mě zvedlo z podlahy, strčili mě do nějaké místnosti a několik minut mě bili. Jeden policista, ten s nejsadističtějším úsměvem, zjevně věděl, co dělá, protože mi dal dvě silné rány na ucho, takže jsem po určitou dobu na ně nic neslyšel, bylo opuchlé a modré. Protrhli mi ušní bubínek, jak potvrdil lékař po mém návratu do Švédska.
Co se týče důsledků toho bití, už jsem se zmínil o zraněních, která utrpěl Joshua a já. Ch., Američanovi, urazili kus předního zubu, S., Itala, těžce zbili na ledvinách, což ho strašně bolelo, R., Holanďan, vypadal silně zmlácený, ale nemám informace o podrobnostech.“
Tadzio Müller strávil podle svého líčení noc v miniaturní cele s jedním Čechem. Ráno mu nabídli, že za podpis dokumentu, jemuž nerozuměl, dostane snídani. Přestože on i všichni další zadržení prokázali svou totožnost pasy, policie si je fotografovala. Během dopoledne byli převedeni v zástupu se svázanýma rukama na jinou policejní stanici poblíž.
Zde se před nimi policisté rozesadili na židlích a ponižujícím způsobem si je prohlíželi: „Náš pocit bezmocnosti stupňovali tím, že před námi kouřili, pili, váleli se uvolněně v křeslech, jedli hrozny a dorty se šlehačkou co nejostentativnějším způsobem. Dokonce napodobovali malý výprask: jeden policista zatáhl druhého mimo náš dohled a tam předstíral, že ho bije (ozýval se zvuk ran a druhý policista křičel: Ne, nebijte mě!). Vnímal jsem toto chování, i když nebylo fyzicky násilné, jako zákeřně kruté, protože nám mělo dát najevo, jak jsme slabí a jak oni jsou silní. Teprve když Ch. navrhl, abychom považovali je, nikoli sami sebe, za cirkusové zrůdy, se pro nás situace zlepšila.“
Po výslechu, v němž se mu vyšetřovatel snažil podsunout, že napadl policistu, byl Müller dle svého svědectví znovu v procesí, tentokrát s rukama za zády, odveden zpět na stanici, kde jej předchozí večer bili. Neměl možnost si zatelefonovat, ale policista, který mu to odepřel, jej informoval o tom, že bude brzy předán cizinecké policii. Společně s Izraelcem Joshuou byl skutečně záhy v autě s rukama spoutanýma za zády převezen do střediska cizinecké policie v Olšanské. Zde mu policie sňala otisky prstů, znovu se musel svléci do naha a znovu byl fotografován. Policisté mu zde odebrali různé předměty.
V Olšanské se rovněž shledal se svou dívkou: „Taky mi dovolili, abych po dobu tří minut promluvil s Elinou, což mělo neocenitelnou hodnotu pro mé duševní zdraví, protože od té doby, co jsem si uvědomil, že už mám nejhorší policejní násilí za sebou, mou hlavní obavou bylo, že Elina bude mít strašlivé starosti.“
Tadzia Müllera policie 27. září převezla spolu se skupinou dalších cizinců do tábora v obci Balková. Svůj příjezd popisuje takto: „Vyvedli nás z autobusu po čtyřech. Byl jsem myslím ve třetí skupině, a když jsem prošel dveřmi, téměř jsem vykřikl, protože první lidé, kteří šli před námi, seděli na lavici oblečení v naprosto ponižující kostkované černobílé vězeňské uniformě. Tady, pomyslel jsem si, se dostávám v životě nejblíže ke koncentračnímu táboru. Donutili mě, abych se svlékl do naha a osprchoval se, těsně vedle mě stál policista a točil pendrekem.“
Müller dále popisuje formální lékařskou prohlídku v Balkové. Když zde ukázal své poraněné ucho a řekl, že se jedná o důsledky policejního bití, lékařka možnost, že by jej policie tloukla, kategoricky vyloučila. Zadržení v Balkové dostali podle Müllera k podepsání soupis svých práv, jež jim však byla systematicky odpírána (právo na vycházku, právo na osm hodin nerušeného spánku, právo telefonovat, právo na advokáta). Velká většina zadržených, píše Müller, zde kvůli porušování svých práv zahájila hladovku. K tomu říká: „Porušování lidských práv policisty nebylo násilné, alespoň nikoliv v naší cele, ale bylo časté. Policisté na nás řvali, budili nás v noci, říkali nám, že nesmíme ležet, nebo nás přijdou donutit, abychom neleželi.“
Situace se změnila v noci ze čtvrtka na pátek. Pro Španěly přijel konzul a rozšířila se zpráva, že i ostatní velvyslanectví mají seznam zadržených a spolupracují na jejich propuštění. Svědectví Tadzia Müllera končí takto: „Asi v deset hodin ráno mě s ostatními Němci odvedli do místnosti, kde jsme dostali na výběr, že nás buď odvezou do Plzně a dostaneme výjezdní doložku na 24 hodin, anebo nás odvezou na česko-německou hranici. Využil jsem té druhé nabídky, načež mě odvedli zpět do mé cely. Po snad nejdelších hodinách čekání v mém životě mi nakonec dovolili, abych si vzal své normální šaty, a odvedli mě k autobusu. Asi o tři hodiny později, poté, co jsem čekal před autobusem a v něm, jsem se nakonec setkal se svými švédskými přáteli a přejeli jsme na německou stranu hranice. Pravděpodobně nikdy v životě jsem nebyl tak šťastný, že vidím německou policii.“
Otázka věrohodnosti
Připusťme, že si pan Tadzio Müller všechno vymyslel. Byl sice zatčen, vyslýchán, odvezen do Balkové a vypovězen, ale policie s ním ve skutečnosti jednala důrazně, avšak slušně a v souladu se zákonem. Ze záludné anarchistické nenávisti ke světu a jeho autoritám pak Müller doma sepsal mírně sebeironickou snůškou smyšlenek o ubližování, jemuž zde byl vystaven. Pak hledal důvěřivý reproduktor v České republice, a nalezl jej ve studentu práv Jiřím Kopalovi a jeho skupině právníků z Občanských právních hlídek.
Přijetí této, pro českou demokracii nejslibnější varianty znemožňují dvě věci: lékařsky doložený Müllerův proražený bubínek a soubor dalších výpovědí, které z jiných policejních stanic, ze střediska cizinecké policie v Olšanské i z tábora v Balkové popisují obdobné nebo totožné zkušenosti. Mezi výpovědi je zařazen i případ izraelského a francouzského občana Joshuy Tzarfatyho, který se s Tadziem Müllerem viděl v životě pouze na stanici v Lupáčově ulici, kde je oba podle jejich výpovědí policisté týrali, a později v Olšanské a v Balkové.
Mezi svědectvími nalezneme i výpovědi trojice Britů, Jane Dennett-Thorpové, astrofyzičky působící na univerzitě v Groningenu, Matthewa Price, vědeckého pracovníka Institutu Maxe Plancka v Berlíně, a Tima Edward-se, ekologického ekonoma z Londýna. Thorpová a Price po cestě na pracovní večeři před hotelem Renaissance volali na náhodně projíždějící autobus s delegáty: „Hanba vám! Hanba vám všem!“ Policisté se na ně vrhli, na místě rozbili Priceovi nos, oba muže podle jejich svědectví na policejní stanici na Národní třídě bili a šikanovali. Výpovědi všech tří opět potvrzují Müllerův popis podmínek na policejních stanicích, v Olšanské i v Balkové.
Výpovědi svědků, na sobě nezávislé, opakovaně hovoří v úhrnu podle analýzy Občanských právních hlídek o těchto konkrétních nezákonnostech, páchaných českou policií:
1. bití, týrání, ponižování, zastrašování a vulgární nadávání,
2. odpírání jídla a pití, které zákon ukládá poskytovat zadrženým každých šest hodin; někde dostaly zadržené osoby jídlo až poté, co za ně zaplatily,
3. odpírání práva telefonovat,
4. upírání práva kontaktovat právníka,
5. nucení k podpisu dokumentů, jejichž obsahu nemohli zadržení rozumět
6. svlékání (někdy byly svlečené osoby záměrně vystaveny pohledům větší skupiny zadržených lidí), fotografování a snímání otisků prstů poté, co zadržení dobrovolně prokázali svou totožnost,
7. ničení majetku zadržených (filmy, fotoaparáty, mobily),
8. odpírání včasné lékařské pomoci,
9. masové porušování předpisu o viditelném nošení identifikačních čísel policistů.
Každý člověk, jemuž záleží na kvalitě demokracie, v níž žije, se jistě bude úporně bránit, než přijme, že česká policie skrývá ve svém lůnu sadisty, kteří v této instituci nejsou skrytou a potlačovanou výjimkou, nýbrž respektovanou a pevně zabudovanou systémovou součástí. Vzít takové zjištění jako fakt je představa obdobně fantastická jako připustit hypotézu, podle níž jsou všichni autoři svědeckých výpovědí Občanských právních hlídek účastníky mezinárodně koordinovaného spiknutí proti České republice. Tuto verzi razí někteří státní představitelé. Chtěli bychom jí věřit, ale v cestě k jejímu přijetí leží protivné otázky.
Jak dokonale zorganizovaná by musela být taková konspirační síť, aby se její agenti naučili přesně své úlohy, včetně formulačních neobratností, myšlenkové naivity, různých osobnostních slabůstek a slohových zvláštností, jimiž se jednotlivé texty svědeckých výpovědí vyznačují? Kdo by dokázal zmanipulovat vnitřně rozvolněné, v mnoha svých článcích až chaotické hnutí s množstvím rozmanitých skupin k tomu, aby se namísto světových institucí prosazujících globalizaci soustředilo na promyšlené očerňování České republiky smyšlenými historkami? Jakpak by bylo možné, aby v hnutí, kam se lidé uchylují vedeni idealismem (jenž může být naivní, může se mýlit, může nabývat dogmatických podob, ale v drtivé většině těch svých nositelů, kteří otevřeně odmítají násilí, se pojí s velkou vnitřní poctivostí), najednou někdo zorganizoval strukturu, která by systematicky důmyslnou soustavou lživých vzájemně provázaných příběhů očerňovala mezinárodně nepříliš významnou středoevropskou zemi? Ne, tato hypotéza je nejméně tak obskurní jako názor, že protikomunistický disent řídily západní zpravodajské služby.
Každý, kdo si přečte den ode dne objemnější balík svědeckých výpovědí, bude těžko vzdorovat přijetí dalekodůsažného závěru: česká policie jako instituce v září neobstála, nýbrž selhala, neboť její příslušníci masivně a hrubě porušovali zákony.
Otázka odpovědnosti
Pro nikoho není tak důležité, aby se do všech detailů prošetřilo počínání police, jako pro obyvatele této země. Pokud bychom dopustili, aby policisté, kteří týrali zadržené, zůstali ve službě s pocitem, že „to prošlo“, musíme počítat s tím, že jejich sebevědomí a troufalost se bude stupňovat.
Odpovědnost mnoha policistů je trestní. Podaří-li se vinu za ubližování zadrženým osobám prokázat konkrétním policistům (svědecké výpovědi ve výjimečných případech obsahují i identifikační čísla), půjde nejen o to, aby byli vyřazeni ze služby, ale je třeba se vší důkladností dospět k soudním procesům.
Inspekce ministerstva vnitra, která vyšetřování valné části případů převezme, bude mít velmi obtížnou roli. Potíž zde tkví už v tom, že podřízení ministra Grosse mají kontrolovat jiné podřízené ministra Grosse. Jak asi bude inspekce postupovat v případě, že dvacet brachů v uniformě řekne unisono: „nic se tu nedělo“, zatímco zahraniční mládenci — vočích konvenčních občanů „výtržníci“ — budou popisovat, jak tu byli zesměšňováni, popořadě biti a jinak týráni? Lze si například představit, že šest zbitých mužů ze stanice v Lupáčově ulici bude pozváno na české ambasády ve svých zemích, kde jim budou předloženy fotografie policistů, kteří zde v osudnou noc sloužili. Pokud dokáží všichni shodně identifikovat „bicí skupinu“, měl by to být důkaz dosti pádný. Odváží se český stát takové vyšetřování zorganizovat?
Politickou odpovědnost by měl nést ten, kdo arogantně napadl obětavé obhájce lidských práv, kteří se v rozjitřené atmosféře odvážili vystoupit s podezřením, že policie páchala na zadržených násilí. Ministr Gross to tehdy označil za „hovadské argumenty“. Jak chce nyní se ctí obstát? Je připraven rezignovat?
Ještě podstatnější jsou ovšem systémové změny, které zabrání i drobným, zdánlivě mnohem méně podstatným porušováním předpisů, jako je odpírání advokáta, telefonátu blízké osobě či lékařské pomoci. Jediná cesta zde spočívá v legislativních změnách, které umožní instituci na policii nezávislé —například pověřencům vládního zmocněnce pro lidská práva — kdykoliv přijít zkontrolovat dění a dodržování zákonnosti na policejních stanicích.
Právě na tom se bude osvědčovat odpovědnost občanské společnosti: novinářů, politiků, občanských iniciativ. Dokáží vynutit důsledné a poctivé vyšetřování a z něj pramenící konkrétní personální důsledky i systémové změny? Těžko budeme vzpomínat, kdy jsme si kladli pro osud české demokracie srovnatelně významnou otázku.
psáno pro Literární noviny
Jakub Patočka
|
|
zrušit (100)
