Autor: Jan Keller
Datum:
Tvrdí to sociolog prof. Jan Keller, který je jedním z účastníků “kontrasummitu”, jenž pořádá Iniciativa proti ekonomické globalizaci (INPEG) paralelně se zasedáním Světové banky a Mezinárodního měnového fondu jež se koná v září v Praze. Keller je dlouholetým odpůrcem globalizace, o fenoménu napsal řadu knih a nespočet časopiseckých článků.
Mnoho obyčejných lidí se ptá: „A co je na té globalizaci tak špatného? V supermarketech najdeme spousty levného zboží, co mají třeba v New Yorku, máme také u nás za rohem. Co vlastně ti protestující chtějí?“ Sám chystaný protest proti globalizaci má mít ostatně globální rozměry. Přijedou k nám lidé z celého světa. Jakou globalizaci mají tedy protestující na mysli? Co jim vadí?
O procesu globalizace se mluví především v posledních patnácti, dvaceti letech. To, že v supermarketu najdeme spoustu levného zboží, které si můžeme koupit, je jenom jedním z jeho spíše povrchních rysů. Pokud nebydlíme právě vedle supermarketu s jeho hlukem, hřmotem a dvacetičtyřhodinovým provozem kamiónů, může nám tento rys připadat docela příjemný. Hlavně tehdy, když si nepřipouštíme, co všechno se za tím skvělým a laciným zbožím skrývá.
Abychom pochopili, co je to globalizace, je třeba vidět stovky a tisíce drobných obchodníků, kteří jsou každou větví obchodního řetězce ruinováni. Je třeba také vidět dálnice přeplněné kamióny, které působí stále rostoucí poškození přírody. Pokud by byl provoz těchto kamiónů v plné výši zaplacen, zboží by nebylo tak laciné. neustále například roste podíl nákladní silniční dopravy na emisích skleníkových plynů. Německo si už dokázalo vybetonovat pro potřeby zásobování a dopravy pět procent svého povrchu, nepočítáme-li do toho plochu měst. Takové zásahy znamenají velký zásah do krajiny a mohou se projevit i na vodním režimu, což zjednodušeně znamená, že s každým kouskem laciného zboží si kupujeme také zase o něco větší riziko povodní.
Řada laciného zboží, které kupujeme v supermarketech byla vyrobena kdesi daleko za zlomek naší pracovní síly. Některé zboží vyrábějí pro nadnárodní firmy třeba jen osmi až dvanáctileté děti. Ponecháme-li stranou humánní aspekt věci, měli bychom mít na paměti, že ani nám samým nikdo nebude platit vysoké mzdy, jestliže si může totéž nechat vyrobit v Indii za pár centů malými dětmi.
A konečně, globalizace zatím funguje bez ohledu na vůli obyčejných lidí. Můžeme jásat, že nám na druhé straně města postavili supermarket, ale nemůžeme ovlivnit, že nám ho začas zase nezruší. Bylo třeba dělat demokratickou revoluci, proto aby náš život určovaly síly, které už zase nemůžeme ovlivnit? Dneska nám supermarket darují, příští sezónu nám mohou vzít práci a s ním i supermarket, pro který naše lokalita už nebude co do své kupní síly zajímavá.
Protesty proti globalizaci se vykládají jako projevy strachu z neznáma, neznámých kultur. Globalizující kulturní proudy jsou však jakoby opačné; příkladem je projekt „Ananova“ – vytvoření „ideální“ kybernetické televizní hlasatelky, mluvící směsicí britské a americké angličtiny. Stejně tak bude ovšem Ananova jistě moci mluvit čínsky nebo arabsky. Jde tedy spíš o smazání hranic mezi kulturami. Co je na tom špatného?
Pro člověka, který je ochoten číst svým dětem před spaním místo české pohádky seriál comics od Walta Disneyho ve slušné americké angličtině, není na kulturním rozměru globalizace skutečně nic špatného. Otázka je, zda se ještě pořád bavíme v tomto případě o kultuře.
Globalizace ničí početně slabší kultury, protože protěžuje to, co se vyplatí z ekonomického hlediska. A dělat filmy a psát knihy v češtině, maďarštině nebo švédštině se finančně příliš nevyplácí. S tím, jak je redukována kulturní mnohost, ztrácí se kousek po kousku původní paměť lidstva, která byla v různých kulturách uložena. A ztratit paměť je velice nebezpečné. Když ztratíte paměť, nedokážete si například vybavit, proč by měl být totalitní režim horší než demokracie.
V některých, zejména rozvojových zemích , dochází v důsledku realizovaných projektů Světové banky k takovým zásahům do přírody, že ovlivňují kvalitu života i jinde na světě. Zastánci globálního obchodu tvrdí, že právě v těchto případech lze uzavírat pro lidstvo výhodné kontrakty: Vy nám (ostatním) necháte prales, my vám to budeme kompenzovat. Sociolog Pavel Nováček mluví v této souvislosti o potřebě „globálního řízení“. Základním vlastností globalizace je podle filozofa Erazima Koháka to, že vytváří a prohlubuje nerovnost příležitostí. Je možné změnit pravidla a podrobit světové ekonomické korporace demokratické kontrole? Je vůbec tento systém reformovatelný, nebo bude muset přijít nějaká nová světová revoluce?
Nikdo dnes neví, jestli je globalizovaná ekonomika reformovatelná, aniž by předtím došlo k politickým krachům, pádům ekonomik a sociálním otřesům. Ví se, že OSN globalizaci ovlivňovat nedokáže, a jiná demokratická instituce na celosvětové úrovni neexistuje. Ti, kdo mluví o tom, že je třeba globalizaci kontrolovat politicky, mají nepochybně pravdu. Nikdo ale nezná způsob, jak demokracii přenést z úrovně států do roviny globální. Na každé vyšší úrovni, na kterou demokracii přenesete, se vám z ní kousek vytratí. Vždyť už na úrovni malé Evropy jsou s tím problémy. Celoplanetární demokracie by pak byla možná k nerozeznání od celosvětové byrokracie.
K podstatným rysům globalizace právě patří to, že ekonomické síly se nehodlají nechat kontrolovat politickými instancemi a nehodlají mít ani žádné sociální ohledy. To vše je pro ně pouze mimoobchodní bariéra obchodování, kterou odbourají v zájmu svobody obchodu. Bude nám ještě nějakou dobu trvat, než pochopíme, že svoboda obchodu a svoboda lidí vůbec nemusí být totéž. Až si to uvědomí dostatečný počet lidí, pak uvidíme, co se dá s globalizací dělat. Zatím však recept na globalizaci s lidskou tváří neexistuje.
Některé průmyslové korporace mají větší ekonomickou výkonnost než mnohé národní státy. ČR se nyní pyšní tím, že se jí daří získávat „zahraniční kapitál“. I zářijové zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze je spojováno s tím, že k nám finančníci přivezou vytoužené investice. Zřetelně se tak snažíme oddělit od zemí ekonomicky slabých. Mají tyto slabé země šanci na hospodářské přežití, nenechají-li se vysávat korporacemi a uzavřou-li svůj ekonomický prostor? Nefunguje to v případě Kuby či Libye. I komunistická Čína dlouhá léta usilovala o americkou doložku nejvyšších výhod a nyní s ní lze „svobodně obchodovat“. Je tedy model počítající s „odstřihnutím se“ od světového obchodu vůbec reálný?
Pokud je globalizace při síle, žádná alternativa k ní neexistuje. Žádná jiná možnost volby prostě není. Už z toho vidíte, nakolik je proces globalizace demokratický. Někteří ekonomové ovšem soudí, že ekonomická globalizace se vlastní váhou zřítí. Je totiž založena na spekulacích, na fiktivních operacích, které už nemají nic společného s reálnou ekonomikou. Pokud k tomu dojde a toto globální kasino skutečně zbankrotuje, pak výhodu budou mít země, které nebudou zcela závislé na dovozu zboží do supermarketů, ale budou si ještě pamatovat, jak si vše potřebné sami vyrobit. Pád globalizace by v dnešní podobě nepřežil New York. Přežila by ji ale všechna česká městečka. Za Prahu už neručím.
Vy sám jste řekl, že globalizace je téma současné generace. Co vás vede k takovému názoru?
V 60. a 70. letech byla na vzestupu nejrůznější občanská, lidskoprávní, ekologická, pacifistická a jiná hnutí. Tato vlna se v 80.letech naprosto vytratila. Jedním z důvodů bylo to, že nejrůznější hnutí měla sice své omezené cíle, nic je však nespojovalo. Právě odpor proti globalizaci, jejím politickým, sociálním a ekologickým škodlivým důsledkům může dát mocný podnět k nové takové vlně. Odtud by mohla přijít obnova občanské aktivity. Jde o to, aby nebyla destruktivní, ale aby vytvořila něco nového. Pokud ani globalizace nejrůznější občanské aktivity nepropojí, budeme mít sice po nějakou dobu plné supermarkety, ale smysl demokracie budeme hledat stále obtížněji.
V demokracii platí jednoduchá rovnice: jeden občan = jeden hlas.
Globalizace spočívá na jiných počtech: jeden dolar = jeden hlas.
A globalizace sama rozhoduje, kdo kolik dolarů bude mít.
Chystaná opatření ze strany státní administrativy, mobilizace mocenských nástrojů státu a značných finančních prostředků na ochranu zasedání obou institucí jsou odpůrci globalizace charakterizovány jako „panika elity“. Proč k ní dochází? Jsou zde přece jiné skupiny potenciálních násilníků, např. fotbaloví fanoušci. Přístup k nim a protestujícím vůči praxi zasedajících institucí je značně rozdílný. Co je toho příčinou?
Když řádí fotbaloví fanoušci, ani trochu nehrozí, že by něco nového vymysleli. Je jasné, že se vyspí a druhý den budou dělat zase to, co se jim říká. Až do příštího zápasu budou hodní. Při masových demonstracích proti globalizaci je to elita, kdo má strach z neznámého. Jakmile lidé začnou zpochybňovat něco, o čem se jim říká, že je nezměnitelné a nezpochybnitelné, vždycky je tu riziko, že na něco nového přijdou, že vymyslí nějakou alternativu. A elita nepotřebuje vymýšlet alternativy. Bezpečně ví, že toto uspořádání je pro ni ze všech nejlepší. V nějakém jiném by třeba vůbec nemusela být elitou.
článek vyšel v časopise Most pro lidska prava, 4/2000, ptal se Milan Daniel
Jan Keller vystudoval dějepis a sociologii na filozofické fakultě
v Brně. V současnosti pracuje na katedře sociologie v Brně, kde se věnuje problematice sociologických teorií a otázkám byrokratizace velkých institucí. Je aktivním sympatizantem Hnutí Duha a členem redakce časopisu Sedmá generace.
|
|
zrušit (100)
