| Výsledek minulých anket |
SB a MMF by se měly
 zrušit (100)
změnit se od základu (125)
změnit svoji politiku (48)
změnit management (1)
zůstat takové, jaké jsou (173)
|
Považujete nápad uspořádat v Praze vyroční zasedání SB a MMF za
skvělý (115)
dobrý (27)
normální (38)
hloupý (38)
škodlivý (120)
|
|
|
| Jiná zpráva o Světové bance |
Autor: Pavel Přibyl
Datum:
Pro českou veřejnost nebyla Světová banka nikdy významným tématem. Stala se jím až kvůli svému výročnímu setkání, které letos chystá v Praze. Nemluví se ale o bance jako takové, spíše o mimořádných a od listopadu 1989 nepoznaných bezpečnostních opatřeních. V souvislosti s kritikou banky se píše především o nezodpovědných, mladých a svedených..., levicových aktivistech či anarchistických extremistech, kteří bezdůvodně přijedou do Prahy ničit. Nuže, existují tedy vůbec důvody, pro něž se proti Světové bance může zvednout oprávněný a silný kritický hlas? Tento článek se je pokouší podat.
Dosavadní nezájem české veřejnosti o téma byl dán malým významem Světové banky pro české země. Větší půjčky z počátku 90. let se dají spočítat na prstech jedné ruky, nejsme ani důležitou donorskou zemí. Poměrně velkou pozornost však bance věnují občanské iniciativy ve Spojených státech, v řadě západoevropských a rozvojových zemí. Jejich zájem je přirozený: Světová banka patří mezi nejvýznamnější zdroje finančních prostředků ve světové ekonomice a její politika i konkrétní projekty mají značné dopady.
Když se řekne Světová banka, mluví se ve skutečnosti o seskupení čtyř formálně nezávislých institucí. Do její skupiny náleží Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD), Mezinárodní rozvojová asociace (IDA), Mezinárodní finanční korporace (IFC), Multilaterální agentura pro garance investic (MIGA). Členem banky je celkem 181 zemí, mezi nimi i Česká republika. Počet hlasů, jimiž jednotlivé země při rozhodování disponují, se určuje podle velikosti finančního příspěvku: největší mají Spojené státy (kolem 15 %), váha hlasu České republiky činí pouhých 0,38 %. Banka pořádá každoročně shromáždění, jakousi obdobu valných hromad akciových společností. Výroční shromáždění probíhají vždy v září, dvakrát v domovském Washingtonu a jednou za tři roky v některém jiném velkoměstě. Letos jím bude Praha. Banka vkládá prostředky do rozličných rozvojových projektů, dále na tzv. programy strukturálních a sektorálních úprav, a na úvěry v oblastech, jako je zdravotnictví či školství.
Gigantické záměry, přesídlení lidé
Světová banka se stala předmětem soustředěného zájmu občanských organizací v první polovině 80. let. Příčinou bylo několik jednotlivých projektů, které měly značné ekologické dopady: přesídlování obyvatel, přehrady, kácení tropických pralesů či masivní doly. Například do Polonoroeste, gigantického záměru kolonizace brazilské části Amazonie, banka investovala 443 milionů dolarů. Nesmyslný a navíc špatně připravený projekt skončil prakticky kolapsem: rozvrátil místní ekonomiku a vyústil v naprostý chaos, rychlé odlesňování, erozi půdy, zhoršení sociální situace přemísťovaných zemědělců a rozsáhlou epidemii malárie.
Podobnou pozornost ve stejné době vzbudil projekt Světové banky financující přesídlení 3,5 milionu indonéských zemědělců; nádrž Akosombo v Burkině Faso, pod jejíž hladinou zůstalo 8500 km2 území; či Grande Carajas, nepovedený pokus o jakýsi brazilský Krivoj Rog. Svět oblétly fotografie postav na střechách domů pomalu mizejících ve vlnách přehrady Kedung Ombo na střední Jávě: banka nejen financovala zaplavení vesnic obývaných 24 000 lidmi, ale půl druhého tisíce z nich se tehdy vůbec nedozvědělo, že voda již stoupá. Jiná půjčka podporovala “institucionální rozvoj” ministerstva zemědělství etiopské marxistické diktatury v době, kdy jeho hlavním úkolem byla násilná kolektivizace, spojená s brutálním programem sestěhovávání venkovského obyvatelstva do táborů hlídaných armádou.
Namísto proklamovaného rozvoje, konkurenceschopné ekonomiky a zlepšení sociální situace přinášely půjčky Světové banky zemím třetího světa hospodářské problémy. Ty jsou často navíc spjaty s růstem zahraničního zadlužení, ať už v důsledku realizace nesmyslných projektů, uplatňování programů strukturálních úprav, či kvůli půjčkám “za politickou podporu” ve studené válce, jež končily na kontech zkorumpovaných elit.
Působení Světové banky tak v důsledku zhoršilo postavení zejména chudších skupin obyvatel, jimž především podle vyhlášených záměrů mělo prospívat. Jen v současnosti uskutečňované projekty podporované bankou si podle jejích statistik v úhrnu vynutí “nedobrovolné vystěhování” 3,2 milionu lidí.
Devastace přírody, ekonomická nevýhodnost i sociální problémy, které provázejí podstatnou část projektů, jsou propleteny řadou vzájemných vazeb. Ekologické i humanitární organizace se zpočátku pokoušely pouze zabránit jednotlivým zvláště škodlivým záměrům, ale četnost podobných projektů je přiměla zabývat se rovněž bankou samotnou.
Symbolem nekompetentnosti Světové banky se stala její půjčka na přehradu Sardar Sarovar v indickém státě Gudžarát. Ta je od začátku 90. let úhelným kamenem kontroverzí mezi bankou a jejími kritiky. Podle původních odhadů si nádrž na řece Narmada měla vyžádat násilné vystěhování minimálně 90000 lidí, zaplavit 245 vesnic, stovky čtverečních kilometrů tropických pralesů a zemědělské půdy. Úvěry banky měly celkem dosáhnout výše 890 milionů dolarů.
Záměr vyvolal masové protesty, v Indii i v zahraničí. Stal se významnou politickou otázkou a předmětem sporu mezi místními obyvateli a centrální indickou vládou. Kritici mimo jiné upozorňovali, že údaje o budoucí produkci elektřiny a zavlažovací kapacitě jsou silně nadhodnocené. Vedení banky tváří v tvář hrozbě, že přijde o každoroční příspěvek amerického Kongresu, po několika letech realizace projektu kapitulovalo a — poprvé v historii této instituce — pověřilo nezávislou komisi, aby projekt zhodnotila.
Za deset měsíců vznikla více než 360 stran dlouhá, velmi kritická tzv. Morseova zpráva. Šetření mj. zjistilo, že původní hodnocení dopadů projektu přehlédlo jednu jeho část; při jejím započtení se počet vysídlených lidí rázem zvýšil o dalších 140 000. Zpráva banku obvinila z opakovaného porušování interních pravidel a doporučila “od projektu odstoupit a zvážit jej celý znovu”.
Kritiku Morseovy komise ještě posílila odpověď na zprávu, kterou pod názvem “Další kroky” připravil pro výkonné ředitele banky její management s cílem obhájit normální pokračování v projektu. Členové komise následně banku obvinili ze lži a manipulace. “Je... zřejmé, že dokument Další kroky prezentuje verzi zprávy, která je v rozporu s jejím skutečným obsahem.”
Přesto rada ředitelů banky rozhodla v projektu pokračovat. To pouze zvětšilo vlnu kritiky. Nakonec v březnu 1993 vedení banky uzavřelo s indickou vládou politický obchod, v jehož rámci kabinet v Dillí sám od úvěru odstoupil výměnou za slib přijetí několikanásobně většího balíku jiných půjček.
Masivní státní investice, žádná rizika
Světová banka financování “rozvoje” pojímá jako model, opírající se o masivní státní investice do infrastruktury a velkých průmyslových projektů. Ačkoli zkušenosti bývalých komunistických zemí i stovky neúspěchů jejích vlastních půjček prokázaly opak, zdá se, že banka dodnes věří tomu, že gigantické přehrady, doly a podobné projekty jsou pro třetí svět nejlepším receptem.
Absurdní projekty může Světová banka podporovat jen proto, že se oproti skutečným finančním ústavům těší dvěma výhodám. První z nich je financování z kapes daňových poplatníků donorských zemí — jen Spojené státy jí ročně poskytují asi jednu miliardu dolarů. Druhou její výhodou je to, že není vystavena normální tržní konkurenci. Má pevnou pozici, vládní garance úvěrů a podporu státních rozpočtů: při splácení půjček nehraje proto roli, zda byl projekt ziskový. Jakožto “preferovanému věřiteli” jí navíc dlužníci splácejí půjčky a úroky přednostně. Dojde-li k ekonomickému zhroucení projektu, pokryje ztrátu rozpočet zadluženého státu. “Nejsme si jisti, jak se toto uspořádání nazývá, ale kapitalismus to není”, komentují stav ve své známé institucionální analýze banky Susan Georgeová a Fabrizio Sabelli, čímž mj. berou vítr z plachet těm z kritiků banky, kteří ji považují za jakousi vlajkovou loď kapitalismu.
V roce 1992 pověřila banka svého bývalého vicepresidenta Willi Wapenhanse, aby zhodnotil její efektivnost. Wapenhansův tým prověřil 1800 půjček, do kterých banka ve 113zemích investovala 138 miliard dolarů. Ukázalo se, že z projektů ukončených v roce 1991 bylo dokonce i podle poměrně nenáročných interních kritérií více než 37 % neúspěšných. Je obtížně představitelné, že by s takovými výsledky mohla delší dobu obstát některá komerční banka.
Z šestašedesáti zemí, které dostávaly půjčky Světové banky po více než 25 let, se pouze v devětadvaceti znatelně zlepšila ekonomická situace. Zároveň se prakticky ve všech zemích zhoršuje sociální postavení chudých, tedy těch, kterým banka měla pomáhat. Právě proto se mezi kritiky vedle ekonomů a ekologických organizací zařadily rovněž humanitární nadace. Programy banky “škodí nejchudším lidem v rozvojových zemích, tížených dluhy”, tvrdí britská Christian Aid. Interní studie ukázala, že z 538 velkých přehrad, do kterých Světová banka za dobu své existence investovala přes 60 miliard dolarů, se ekonomické postavení přestěhovaných lidí zlepšilo pouze v jediném případě (Khao Laem v Thajsku).
Přestavbu, či demolici?
Vnitřní kultura banky — jako každé klasické byrokracie — klade důraz na formální plnění úkolů, nikoli na jeho kvalitu. Banka nese rovněž další typické rysy byrokracie: je velmi uzavřená, utajuje informace, dokumenty a podrobnosti projektů. Pro mnohé z nich dodnes nejsou dostupná ani oficiální hodnocení jejich ekologických dopadů.
Představitelé Světové banky přiznávají, že instituce v minulosti trpěla řadou nedostatků, tvrdí ale, že se nyní rapidně mění. Není sporu o tom, že mezi Světovou bankou před 20 lety a dnes je značný rozdíl. Například již v roce 1991 vyhlásila moratorium na jakékoli úvěry podporující komerční těžbu dřeva v tropických pralesech.
V 90. letech se dokonce odhodlala zrušit několik mimořádně problematických projektů. V roce 1993 odstoupila od kontroverzního záměru přehrady Arun III v Nepálu, podobně upustila od úvěru eufemisticky nazvaného Ecoforest 2000, který měl bez ohledu na místní obyvatele umožnit vykácení tisíců hektarů tropického lesa v Ekvádoru a jeho nahrazení umělými monokulturami.
Světová banka se ke změnám, podle oponentů dosud jen kosmetickým, odhodlává ne-ochotně, je patrné, že reformy jí byly vnuceny. Zasloužil se o to tlak veřejnosti i amerického Kongresu, který již asi 15 let reformu prosazuje. Základní praxe banky se ale nemění, o čemž svědčí mnohé projekty z posledních let. Pozornost poutá například indický projekt Singrauli, který v jednom horském údolí soustředil několik povrchových dolů, osm tepelných elektráren a o domov připravil stovky tisíc lidí.
Příkladem působení “zreformované” banky je projekt na ostrově Lihir, nacházejícím se zhruba sedm set kilometrů od pobřeží Nové Guineje. Podstatná část Lihiru se během několika let přemění v povrchový zlatý důl. Záměr společnosti Rio Tinto předpokládá, že přes čtyři sta milionů tun hlušiny a toxických kalů, které během jeho provozu vzniknou, především odpadů z kyanidového loužení, bude ukládat přímo do moře. Tato metoda je v rozporu s mezinárodními konvencemi a většina zemí ji zákonem zakazuje. OPIC, americká vládní agentura pro podporu investic v zahraničí, proto projekt odmítla podpořit. Část Světové banky — MIGA jej naopak garantuje sedmasedmdesáti miliony dolarů.
Světová banka prostřednictvím MIGA a IFC rovněž financovala projekty zlatých dolů Omai v Guyaně a Kumtor v Kyrgyzstánu, na kterých došlo k těžkým kyanidovým haváriím. Začátkem června pak banka podpořila silně kontroverzní projekt na těžbu ropy v Čadu a výstavbu ropovodu z Čadu do Kamerunu, jehož odpůrcům je čadskou vládou otevřeně vyhrožováno popravami (zásah vládních jednotek při nepokojích na ropných polích v Doba si před dvěma lety vyžádal na dvě stě obětí).
V první polovině 90. let se rétorika banky nápadně změnila. Namísto ekonomiky začala klást důraz na osud chudých lidí ve třetím světě a pomoc, kterou jim přináší. Jako re-klamní slogan je to bezesporu účinné. Kritici působí jako ti, komu na osudu chudých nezáleží, banka sama získává body a image víceméně humanitární organizace, která jim pomáhá. Svá prohlášení ale občas poněkud přehání. Pokud například její vicepresident Mats Karlsson tvrdí českému tisku, že “před dvaceti lety... šlo do vzdělání a do zdravotnictví pět procent [půjček banky], a teď je to dvacet pět procent” (MFD 31. 5.), jednoduše si vymýšlí. Ve skutečnosti banka v roce 1999 do těchto dvou sektorů investovala pouze 3,7zcelkových 29 miliard dolarů. V předchozích letech byly poměry srovnatelné.
Navíc ani realizované projekty — jak je u Světové banky obvyklé — nejsou příliš účinné. Interní analýza kontrolního oddělení banky v roce 1999 ukázala, že pouze 60 % dokončených půjček do sektoru zdravotnictví lze vůbec označit za uspokojivé. Dlouhodobější výsledek přineslo dokonce pouhých 44 % programů.
Kritici Světové banky se dnes rozdělují do dvou větví: jedni navrhují ji zrušit, druzí reformovat. Shrnout koncepci případné reformy není snadné: podrobné technické návrhy, které občanské iniciativy prosazují, obvykle čítají desítky stránek. Nejdůležitější požadavky, s nimiž dnes do jisté míry souzní i ekonomičtí experti (viz nedávná zpráva poradního orgánu amerického kongresu — tzv. Meltzerovy komise), směřují k požadavku na radikální zeštíhlení banky, odpis dluhů nejchudším zemím a přeorientování se na poskytování grantů či bezúročných úvěrů na humanitární aktivity. Lze říci, že požadovaná reforma banky je natolik zásadní, že pokud by se k ní banka odhodlala, ze staré instituce by zbyla jenom značka.
Vyšlo v Literárních novinách č. 26 dne 21. června 2000
|
|
| Téma |
Autor |
Datum |
  |
Jiná zpráva o Světové bance |
|
Pavel Přibyl |
|
|
Petr Ježek |
|
 |
Příspěvky porušující zákony ČR nebo podněcující k násilí, rasové či třídní nenávisti bez milosti mažeme. |
|
|
|
|
