Autor: Kateřina Lišková
Datum:
Plné znění projevu, který za radikální odpůrce bettonwoodskych instituci přednesla na setkání Praga - dialogi locus Kateřina Lišková z NESEHNUTÍ. Již z jeho první věty je nasnadě, že zástupci nevládních organizací společnou řeč s finančníky nenašli, navzdory mylné informaci, kterou přinesly Lidové noviny v pondelí 25. zaří 2000.
Dámy a pánové,
sedíme zde s vrcholnými představiteli Světové banky a Mezinárodního měnového fondu nikoli proto, abychom se s nimi přátelsky poplácávali po ramenou a třásli si rukama. Oni se nás i vás totiž snaží přesvědčit o tom, že jejich snem je svět bez chudoby. Skutečností však je, že téměř tři miliardy lidí dnes živoří za méně než 2 dolary na den. Propast mezi chudými a bohatými se od roku 1944, kdy Mezinárodní měnový fond a Světová banka vznikly, více než zšestinásobila. A to nikoli NAVZDORY snahám obou rozvojových institucí, ale také jejich VINOU. Jsou to právě SB a MMF, které svými “rozvojovými” projekty pomáhají devastovat životní prostředí, omezovat lidská práva a sociální jistoty a prohlubují chudobu v zemích třetího světa.
Důkazů pro to je celá řada, ale bohužel zde nemáme prostor na jejich podrobný výčet.
Jako první nutnou podmínku uspokojivého řešení problému chudoby ve světě požadujeme zrušení brettonwoodských institucí a oddlužení chudých zemí. Změny, kterých pod tlakem mezinárodní veřejnosti doznala politika SB a MMF, jsou pouze kosmetické. Stále přetrvává absence politické kontroly, která umožňuje půjčovat nedemokratickým režimům na megalomanské projekty. Důsledkem nedostatku politické odpovědnosti těchto institucí je pak nedostatečné poskytování informací veřejnosti. Podle současné politiky je možné téměř všechny podstatné informace utajovat až do schválení půjčky. Veřejnost tak přichází o možnost zasáhnout efektivně do procesu schvalování projektu. Není tedy divu, že dosavadní projekty SB zaměřené na redukci chudoby byly nejméně úspěšné ze všech, které banka realizovala. Vzhledem k tomu, na jakých předpokladech banka staví, není ani do budoucna možné očekávat zlepšení. Kdyby poválečná obnova západní Evropy probíhala podle receptů Světové banky, ještě dnes by tam potraviny byly na lístky.
Zrušení banky a fondu však samo o sobě situaci neřeší. Aby chudoba mohla být řešena vskutku účinně, je zapotřebí usilovat o změnu politicko-ekonomického systému. O změnu systému, který nutí chudé země vydávat na splácení dluhů částky několikrát převyšující jejich výdaje na boj proti chudobě. O změnu systému, který umožňuje několika osobám jediným kliknutím na klávesnici počítače ožebračit miliony lidí. O změnu systému, ve kterém ten, kdo je vázán na svou lokalitu, je v tragické nevýhodě proti nadnárodním gigantům bez domova.
Stále sílící celosvětové protestní hnutí namířené proti oběma brettonwoodským institucím je zcela přirozenou reakcí lidí v situaci, kdy jsou jejich požadavky přehlíženy a odmítány. Je reakcí na stav světa, ve kterém skupinky nikomu neodpovědných oligarchů rozhodují téměř bez kontroly o záležitostech dalekosáhlého významu. Protesty milionů lidí v chudých zemích (pokud jim to politický režim dovolí) však ukazují, že i ti, jimž se SB a jí podobné instituce snaží tak halasně pomáhat, pomoc v jejich provedení odmítají.
Naopak zkorumpované mocenské elity společně s nadnárodními korporacemi rozvojovou pomoc stále rády přijímají, neboť zisky z těchto projektů končí právě v jejich kapsách.
Proto je třeba proti nadnárodním koncernům a mocenským elitám, reprezentovaným institucemi typu MMF a SB, které jsou motorem stále se zrychlujícího procesu ekonomické globalizace, postavit hnutí globální solidarity. Proto nyní do Prahy směřují tisíce lidí z celého světa, aby vyjádřily své oprávněné rozhořčení nad tím, že přijímání zásadních rozhodnutí o jejich životech se jim stále více vzdaluje. Mechanismy rozhodování těchto institucí ve stylu “o nás bez nás” jsou ze své podstaty zcela nedemokratické a klasickým vyjednáváním neovlivnitelné. Často proto nezbývá než přistoupit k pouličním protestům a někdy až k nenásilným formám občanské neposlušnosti. Vždyť jde přece o právo každého jednotlivce, aby jeho hlas byl slyšen a zvážen, jedná-li se o zásadní rozhodnutí ovlivňující jeho život.
Stejně tak je naprosto legitimní přístup nás, důrazných odpůrců politiky MMF a SB, odmítnout s těmito institucemi vyjednávat. Tyto instituce již 55 let dokazují, že jim dialog s kritiky slouží pouze jako obratná mediální strategie, za níž nestojí žádná snaha o zásadní změnu k lepšímu. To nás jen utvrzuje v přesvědčení, že tyto instituce již z principu jejich fungování nelze reformovat. Proto požadujeme jejich zrušení.
Snahy některých veřejných činitelů tyto postoje a priori kriminalizovat považujeme za velice nebezpečné. Nesouhlasíme s rozdělováním kritiků na “hodné” a “zlé”, přičemž těm druhým je bráněno naplňovat svá mezinárodními úmluvami zaručená práva na svobodu projevu. Je ostudné, jsou-li jejich demonstrace zakazovány, a konají-li se, pak na dosah vodních děl, slzného plynu či na mušce ostřelovačů. Kam se poděla deklarovaná ochota k dialogu, jsou-li stovky oponentů drženy za železnou oponou hranic České republiky, zatímco ostatní jsou šikanováni policisty v ulicích jen pro svůj vzhled a názory či jsou-li sledováni tajnou policií?
I přes tato represivní opatření budou v pražských ulicích znít hesla “Už dost” a “55 let stačilo” v mnoha světových jazycích. Zazní i z úst řady z nás, kteří dnes sedíme v tomto sále.
|
|