Autor: Lubomír Mlčoch
Datum:
Globalizace se stala sloganem doby všude ve světě, u nás před blížícím se zasedáním MMF a Světové banky v Paláci kultury se slogan doby změnil téměř na mediální posedlost. Ale ani u nás nejde o žádné novum. Již na začátku 90. let se tehdy v právě otevřeném pražském hotelu Diplomat konala konference UNIAPAC (mezinárodní asociace křesťanských podnikatelů) za účasti představitelů světa byznysu i osob duchovních z mnoha zemí. V roce 1993 mi bylo dopřáno účastnit se konference na univerzitě ve švýcarském Fribourgu, jejíž Institut morální teologie připravil téma: Etika, ekonomie a rozvoj: učení biskupů pěti kontinentů. Bylo zde zřízeno dokumentační středisko pro pastýřské sociální listy biskupů jednotlivých diecézí, zemí i biskupských konferencí celých světadílů, které tehdy již archivovalo 1500 dokumentů tohoto druhu. V roce 1995 Institut Jacques Maritaina pořádal v Římě konferenci „Jaká ekonomie pro 21. století?“ s celosvětovou účastí a perspektivou. Na jaře jsem obdržel pracovní materiál od nadace „Centesimus Annus“ z Vatikánu, jehož téma se již přímo týká globalizace, totiž fungování globálních finančních trhů. Právě jsem se vrátil z Itálie, kde jsem se zúčastnil výročního zasedání Mezinárodní asociace pro křesťanské sociální učení a jeho téma bylo opět globalizace, její příčiny a účinky. O tématu globalizace tedy pojednám jako ekonom, ale z perspektivy sociálního učení církve. Jde jen o jednu z možných optik: globalizace je předmětem studia kultur a antropologie, ekologů a vědců zabývajících se konceptem trvale udržitelného rozvoje, ale i odborníků na mezinárodní vztahy, filosofii, teologii a religionistiku.
Epocha davů, zástupů, mas
Všichni pamatujeme ze školních hodin zeměpisu glóbus (latinsky koule), tento model naší sladké planety Země. Již novověk s jeho velkými zámořskými objevy učinil ideu zeměkoule představitelnou a glóbus najdeme nejen ve školních kabinetech, ale již o staletí dříve v knihovnách renesančních zámků a starých klášterů. Proč tedy najednou teď, na konci 20. století, ona posedlost globalizací? Globalizace je doslova „zkoulovatění“ — což čeština nezná; globus znamenal v latině rovněž dav, zástup, shluk, tedy epocha davů, zástupů, mas.
Globalizací se rozumějí kvalitativní změny ve světovém hospodářství, umožněné pokrokem informačních, komunikačních a počítačových technologií, které znamenají, že teprve naše generace vnímá celý svět jako jeden vzájemně propojený celek. Multinacionální korporace podnikají a hospodaří v měřítku zeměkoule, a přestává být důležité místo (země) původu založení korporace: pro řadu z nich je již 3/4 kapitálu či obchodních transakcí mimo zakladatelskou zemi a u investovaného kapitálu již původ ani často nelze zjistit. Tím vším se liší globalizace od internacionalizace ekonomiky: zahraniční obchod přes hranice národních států má jinak velmi starou, historickou tradici. Francouzi používají analogického termínu „mondialisation“, oba termíny tedy znamenají totéž, co zavedl emeritní rektor Karlovy Univerzity prof. Palouš jako český novotvar, totiž „světověk“. Objevil se také termín „financializace světa“, který chce říci, že váha finančního sektoru se ve světovém hospodářství enormně zvýšila. Za posledních dvacet let rostla reálná ekonomika ve světovém měřítku (reálný objem zboží a služeb) průměrně o 2,5% ročně. Zahraniční obchod rostl za stejné období o 5% ročně, bankovní úvěry o10%, transakce s cennými papíry o 20% a některé moderní instrumenty kapitálových trhů (tzv. deriváty a „futures“) dokonce o 40% ročně. Podíl finančního sektoru na tvorbě národních důchodů zemí se zvyšuje, či jinak: obsluha reálné ekonomiky penězi je stále nákladnější. Někteří autoři mají pocit, jako by finanční sektor měl stále větší autonomii, jako by ani s reálnou ekonomikou nesouvisel. To je ovšem chybná optika: pokud k něčemu takovému dojde, jde o závažnou hrozbu, neboť světový kapitálový trh pak neplní jednu ze svých klíčových funkcí, totiž zásobování informacemi, oceňování ekonomických procesů, aktivit a subjektů, aktivit všeho druhu, fyzických a lidských.
Uvědomme si, že jako důsledek globalizace vznikly kapitálové trhy a burzy i v takových částech světa, kde o tom dříve nešlo ani uvažovat. Poty akciových titulů na burzách kótovaných podniků jdou dnes do desítek tisíc, a pohyby cen akcií těchto podniků znamenají každodenní, ba okamžité hodnocení a „známkování“ manažerů a správních rad těchto podniků. Obdobně enormně vzrostly obchody a spekulace s národními měnami jednotlivých států, přičemž pohyby měnových kursů zase znamenají permanentní „známkování“ vlád a národních bank těchto států. Denně se objem transakcí s měnami pohybuje kolem 85% souhrnu devizových rezerv všech centrálních bank světa, což má za následek, že ani největší mocnosti nejsou svými devizovými rezervami příliš s to ovlivnit pohyby měnových kurzů, „nemají na to“, aby šly „proti trhu“... Zkrátka a dobře, nad zeměkoulí probíhají permanentně transakce s „balíky elektronických peněz“ v podobě bankovních převodů, nákupů a prodejů akcií, spekulativních investic do měn atd. Jde o spontánně se vyvinuvší vehikl „zázraku trhu“ v dnešní podobě, který si nikdo jako jednotlivec nevymyslel, nevyprojektoval a nezavedl, a který zásobuje cenovými informacemi miliony a miliony podnikatelů, manažerů, akcionářů a politiků. Vůči tomuto „zařízení“ není známa náhrada; je i naší českou zkušeností, že žádná státní plánovací komise, tím spíše žádný nadnárodní celosvětový plánovací úřad by nebyl s to něco takového zařídit a organizovat.
Člověk se stává spolutvůrcem na díle Tvůrcově
Uvědomuji si, že toto konstatování může být vnímáno jako glorifikace globálních finančních trhů, a vzniká otázka, zda je tomu tak nejen pro ekonoma profesí, ale i pro zastánce optiky sociálního učení církve? Proč zrovna já bych měl být advokátem globální ekonomiky? Pokusím se odpovědět na tuto otázku — i sám sobě.
Řeč je o fascinujícím celosvětovém informačním, rozhodovacím a alokačním řádu —trhu —, který postupně opřádá a zásobuje populaci celé zeměkoule. Již dnes jsou odhady, že „globálně produkované“ výrobky a služby představují 35% celosvětové produkce (nechť si čtenář dosadí sám, které to asi jsou: dopravní letadla samotná, ale i letecká doprava jako taková, hamburgery McDonald's, počítače, mobily i automobily...). Zdá se mi, že schopností podílet se na tomto spontánním řádu se člověk stává spolutvůrcem i na fascinujícím díle svého Tvůrce. Tento fascinující trh je tady, a nikdo jej neumí nahradit. Jediné, co zbývá člověku, a to i křesťanovi, je naučit se v tomto světě žít, pracovat na jeho zlepšování a poctivě se snažit nepodlehnout těžkým pokušením, která jsou se světem vždycky — tedy i dnes — nutně spojena. Musíme se naučit žít ve financializovaném světě, máme se učit odolávat novým typům svodů a pokušení a jsme zavazováni k práci na tom, aby Boží království bylo již zde, a aby zde bylo stále o něco více přítomno. A nemůžeme sloužit současně Bohu i Mamonu!
Globalizace je předmětem často tvrdé kritiky a odmítání. Tato kritika může mít a často i má reálný základ. Je to právě tehdy, když účastníci financializovaného světa dávají přednost bohu Mamonu před Bohem Hospodinem. Spekulativní investice vedené jen vidinou rychlého a bezpracného zbohatnutí vyvolávají těžká rizika, jejichž dopady pak mohou být velmi tvrdé pro celé země a regiony. Jestliže spekulativní vzestupy cen akcií vedou ke vzniku tzv. bublin, znamená to, že kapitálový trh falešně plní svou pravdivostní funkci a může být pak příčinou náhlého zhroucení důvěry: z dětství si ještě pamatujeme, že nádherně duhově zářící mýdlová bublina stoupala — zdánlivě až k nebi —, a to tak dlouho, dokud na něco nenarazila, dokud do ní někdo „nepíchnul“. Či dokonce jen tak: protože se ve své pýše vznesla příliš vysoko... Právě v tomto bodu je třeba vznášet apel zejména na tzv. „velké hráče“ na kapitálových trzích, na jejich morální odpovědnost. O kapitálovém trhu bylo řečeno, že je to „plaché zvíře“. Dávám přednost obrazu hejna ptáčků zobajících zrní na poli: to jsou oni investoři, kteří přinesli do země kapitál, a setrvávají tak dlouho, dokud mají pocit bezpečí a jistoty svých zisků. Jakmile však vznikne důvod pro poplach — ať už oprávněný, nebo jen domnělý —, hejno ptáčků se náhle zvedá a odlétá jinam. Z tohoto podobenství plyne naučení pro profesionální ekonomy, řadové účetní, informatiky, auditory a analytiky, ale také pro lidi veřejně angažované, pro politiky, byznysmeny, vědce a novináře: my všichni máme přispívat ke vzniku a udržování atmosféry důvěry a důvěryhodnosti, máme pěstovat kulturu objektivity a pravdivosti informací, je třeba „propichovat“ falešné bubliny dříve, než se rozrostou do nezvládnutelných rozměrů...
Globalizce je výzvou k práci na nové evangelizaci
Financializace světa je spojena s růstem rozdílů v odměňování lidí, propast mezi chudými a bohatými se často ještě zvětšuje. Pro ty bohaté je to výzva: vždyť dokonce i z nespravedlivého mamonu je možno si získat přátele. Pokud jim neobroste srdce tukem, mají bohatí šanci k rozvinutí štědré solidarity, k pěstování nové kultury dávání a sdílení se s bližními. My chudší a chudí máme rovněž šanci: nezávidět a přát těm bohatším, aby nepodlehli klamu a šalbě svého bohatství, aby hledali ráj srdce jen tam, kde ho mohou nalézt. Globální ekonomika je rovněž kritizována proto, že vyvolává „atmosféru kasina“, posedlost po penězích a po bohatství, sklon k hazardování. Nuže, pro člověka vědomého si své lidské důstojnosti je v tomto financializovaném světě příležitost k životu sice spenězi — protože to bez nich nejde —, ale tak, aby každému bylo patrné, že nám „jde o peníze až v druhé řadě“.
Před více než 100 lety vydal tehdejší papež Lev XIII. První sociální encykliku „Rerum novarum“, o věcech nových. Dnes k těm „novým věcem“ patří globalizace ekonomiky. Postoj Lva XIII. — „dělnického papeže“ — byl vůči kapitalistické ekonomice velmi kritický, ale v principu ji akceptoval. Marxistický socialismus byl tehdy z principiálních důvodů odmítnut. Domnívám se, že při vstupu do 21.století se v tomto smyslu nic základního nezměnilo: dnešní globální kapitalismus je třeba objektivně analyzovat — i z pozic křesťanské sociální etiky, máme povinnost kritizovat jeho nedostatky, jsme zavazováni k práci na reformě mravů i institucí, dokonce i k práci na novém paradigmatu ekonomie jako vědy. V zásadě jej ale nemůžeme neakceptovat, neboť za něj není — na tomto světě —reálná alternativa. Rozhodně jí není nějaká nová forma marxismu v hávu ekologickém, jakkoli jsme všichni morálně zavazováni k tomu, abychom se všemi dary — živou i neživou přírodou — nám svěřené zeměkoule zacházeli a hospodařili šetrně, svědomitě a odpovědně. Právě v tomto ekologickém aspektu je kritika globální ekonomiky často plně namístě, a právě zde je pole pro angažovanost každého, kdo je si vědom globálních souvislostí, kdo není jen nemyslící částicí davů se stádním chováním. Křesťanství je svou povahou univerzální a již po dva tisíce let je svázáno s euroamerickou civilizací, která dala vznik i dnešní globální dimenzi našeho pobývání na tomto světě. Jako důsledek těchto civilizačních trendů se dnes těžiště křesťanství přesunuje z Evropy a Ameriky na další kontinenty a podílí se na širším duchovním dění, o němž se hovoří jako o spirituální globalizaci. Jako Evropané máme v tomto hlubokém smyslu stále ještě nenaplněné poslání, a to i v profesi ekonoma. Globalizace je pro nás velkou výzvou k práci na novém celosvětovém hospodářském řádu a na nové evangelizaci.
Promoční projev děkana UK — FSV k absolventům magisterského studia ekonomie v Karolinu dne 12. září 2000
prof. Ing. Lubomír Mlčoch, ekonom, děkan FSV UK
|
|
zrušit (100)
