Autor: Lubomír Kukura
Datum:
Vážený pán Horák!
1. Je mi ľúto, ale dĺžníkmi sú nielen tí, ktorí dlhy urobili ale aj tí, ktorí ich prevzali alebo zdedili (asi vo všetkých právnych systémoch). Je pravdou, že národy nemôžu odmietnúť dedičstvo dlhov, ako to môže urobiť jednotlivec, ale faktom zostáva, že dlh existuje a dĺžníkom je ten na koho ten dlh prešiel.
2. Brať si pôžičku s vedomím, že ju nesplatím je amorálne a zlé. Možno máte informácie o tom, že konkrétne Mobutu uvažoval o riadnom splatení dlhov, ja také informácie nemám. Preto si nemyslím, že moja domnienka o ľudoch, ktorí si požičiavajú s vedomím, že tieto dlhy nesplatia je až taká zlá. Obávam sa, že podobných diktátorov je stále, hlavne v Afrike, dosť a cesta bezbrehého odpúšťania dlhov je cestou ich priamej a vedomej podpory.
3. Váš názor, že pôžičky do tretieho sveta všeobecne slúžia na likvidovanie konkurencie je ťažko dokázateľný (aj keď v niektorých prípadoch je tomu tak). Pôžičky v minulosti krajinám ako Tchajvan, Južná Kórea, Singapúr, Honkong v týchto krajinách neviedli k likvidovaniu konkurencie ale naopak k jej vzniku. Aj dnes veľa projektov v rozvojových krajinách dostane pôžičku len pri preukazovaní efektívnosti a návratnosti. Tieto požiadavky sú paradoxne terčom kritiky zo strany odporcov globalizácie (bod 4. stanoviska INPEG).
4. Nechápem prečo pri odpúšťaní dlhov sa ide takou komplikovanou cestou, cez MMF a SB. Nebolo by jednoduchšie bojovať za to aby Česká republika (a tým všetci občania ČR) odpustila dlhy Rusku, (dluhy přece nadělal Sovětsky svaz, ne Rusko). Skúste na toto urobiť podpisovú akciu. Alebo je to niečo iného?
5. Nie je mi ľahostajný osud sveta a práve preto som proti podobným nepremysleným (asi len nábožensky motivovaným názorom), akým je výzva na odpúšťanie dlhov. Pokiaľ by ľudia, ktorí podporujú túto výzvu namiesto podpisu dali čo i len po jednom dolári, nepovedal by som nič, možno by som aj prispel, ale výzva aby cez nátlakové akcie prispeli všetci ostatní sa mi vidí nekorektná.
6.Z rovnakých dôvodov som proti bojovníkom proti globalizáciu pre ich snahu aj toutou cestou presadzovať socialistické myšlienky a názory. Všetky názory odporcov globalizácie sú v podstate socialistickými názormi.
(Tvrdenia o väčsine ľudstva umierajúceho hladom, snaha riešiť problémy násilnou cestou, výzvy na lepšie riadenie sveta, výzvy na obmedzovanie slobodného obchodu, výzvy na politickú kontrolu medzinárodných bánk (akoby už nestačilo zistenie čo s obyčajnými bankami urobí politický vplyv), hľadanie alternatív spoločenského modelu s frázami typu „společnost založená ne na zisku několika, ale na skutečných potřebách společnosti, na hodnotách solidarity, vzájemné pomoci a trvale udržitelného způsobu života”, jednoduché revolučné riešenia typu zrušte SB a MMF.)
7. Namiesto záveru:
„Počáteční údiv nad zjištěním, že inteligentní lidé mají sklon být socialisty, se zmírní, když si uvědomíme, že inteligentní lidé budou samosebou náchylní nadhodnocovat inteligenci a předpokládat, že za všechny výhody a příležitosti, jež skýta naše civilizace, vděčíme spíše promyšlenému plánu než dodržování tradičních pravidel. Podobně lze u nich pozorovat i tendenci myslet si, že uplatňovaním našeho rozumu můžeme eliminovat všechny zbývajíci nežádoucí rysy, pokud budeme uvažovat ještě inteligentněji a mít ještě lepší plány a „racionální koordinaci” našeho počínání. To vše vede intelektuála k tomu, aby byl příznivě nakloněn centrálnímu plánování a řízení, v nichž spočíva jádro socialismu. Intelektuálové budou zajisté vyžadovat zdůvodnění pro všechny činnosti, jež se od nich požadují a budou se zdráhat přijmout určité zvyklosti jenom proto, že převládají ve společenství, do kterého se náhodou narodili, což je vžene do konfliktu s lidmi, kteří klidně příjímají panujíci pravidla chování a pokud ke konfliktu nedojde, budou mít o těch lidéch přinejmenším velice špatné mínění. Navíc se - také pochopitelně - budou chtít spojit s vědou a rozumem a podílet se na neobyčejném pokroku zaznamenaném vědami o neživé přírodě v průběhu několika uplynulých staletí. Bylo jim řečeno, že konstruktivismus a scientismus jsou právě tím, o co vědě a rozumu jde a je pro ně těžko uvěřit, že by mohlo existovat nějaké užitečné poznání, které nevzešlo ze záměrného experimentování. Nejsou ani schopni akceptovat účelnost jakékoliv tradice kromě své vlastní tradice rozumu. Všechny tyto reakce jsou pochopitelné, mají však své důsledky. Ty jsou pak obzvláště nebezpečné - pro rozum i pro morálku -, když upřednostnění ani ne tak reálných výdobytků rozumu jako konvenční racionální tradice vede intelektuály k opomíjení teoretických mezí rozumu, k ignorování sféry historických a vědeckých informací, k tomu, že zůstávají nepoučeni v biologických vědách a ve vědách o člověku, na příklad ekonomii, a ke zkreslování původu a funkcí našich tradičních morálních pravidel.” F.A.Hayek (Osudná domýšlivost).
S pozdravom
Ľubomír Kukura
|
|
zrušit (100)
