| K problému globalizace |
Autor: Petr Kužvart
Datum:
Problém globalizace je zajisté mnohovrstevný a komplikovaný. V tomto textu se chci soustředit na historické souvislosti a paralely. V prvé řadě jde o to, zda se již něco podobného v historii odehrálo a jaký vývoj vedl k dnešnímu stavu.
Již antická civilizace v dobách svého největšího rozkvětu byla do značné míry globální tržní společností, která zahrnovala téměř celý tehdy známý svět. Byla do značné míry politicky a mocensky propojena a existovala zde zglobalizovaná antická kultura, exportovaná z imperiální metropole do provincií v Africe, stejně v Galii či na Rýnu v Dacii či v Palestině.
V 5. století však následuje zhroucení západní části říše, série válečných konfliktů a pád velké části dosavadního civilizovaného světa do barbarství a zmatků spojených s náporem stěhování národů. Je to několikasetleté období rozpadu pozdně antického světa, barbarizace Evropy pod náporem stěhování národů, kdy města jsou vyvrácena a opuštěna, státní mechanismus rozbit a vládne celkové zhrubnutí, zpustnutí a návrat k primitivnímu autarknímu (samozásobitelskému) zemědělskému hospodaření. Kulturní propad byl ohromný. Antická vzdělanost zmizela tak dokonale, že se do západní Evropy po staletích vrací oklikou přes Araby a v arabských překladech, především přes významná kulturní centra na tehdy ještě převážně arabském Iberském poloostrově ("toledské překladatelské školy", 11.-13. století).
V tomto období je zemědělské samozásobitelství hlavním způsobem hospodaření a přežívání. Dosavadní vyspělá tržní ekonomika zaniká a s ní spojený dálkový obchod se omezuje jen na přepychové zboží pro omezenou klientelu z nově vznikajících privilegovaných tříd, jež se zvolna stabilizují. Od plného nástupu středověku se pozvolna opět rozvíjí zprvu lokální, později stále šířeji založené tržní vztahy, posléze obepínající celou Evropu. Italské městské republiky, stejně jako severoněmecký svaz hanzovních měst jsou ohnisky velkorysého obchodního podnikání. V severní Itálii vznikají zárodky novodobého finančnictví. Ohromný impulz znamenají objevitelské cesty 15.-17. století, kdy je založen globální koloniální systém, zahrnující většinu planety. Prvá globalizace evropské civilizace ve své klasické koloniální formě je na světě. Zprvu se koloniální mocnosti snaží zmocnit se především drahých kovů a "koloniálních" produktů - koření, přepychového zboží a exotických materiálů. V portugalském vydání je koloniální hospodaření zprvu prostým kořistěním. Brzy však začíná kolonizace nově podmaněných území (španělské državy) s rozvojem velkorysého podnikání v zemědělství - plantáže monokultur určených pro odbyt v koloniálních metropolích a celé Evropě. Progresívní podnikatelský duch vnášejí do koloniálního hospodářství Holanďané, vytvářející prvou moderní (raně) kapitalistickou společnost.
Ovšem i středověká společnost měla "globalizační" aspirace. Církevní universalismus, záhy ovšem zpochybněný rozkolem mezi východním a západním křesťanstvem a posléze i husitstvím a reformací, měl svůj důstojný světský protějšek ve světovládných aspiracích některých panovníků, vrcholící posléze koordinovanou snahou habsburského rodu o vytvoření světovládného absolutistického a katolického impéria v raném novověku - během 16. století (Karel V., Ferdinand I. a španělskští panovníci). Kulturní a politická emancipace jednotlivých národů a vznik národních států však působily proti náboženskému, kulturnímu i politickému universalismu.
A pak přichází průmyslová revoluce, která od druhé poloviny 18. století akceleruje celou ekonomiku, vytváří moderní infrastrukturu (průplavy, silnice, železnice, paroplavba, telegraf). Tehdy se vytváří opravdu globální trh zboží. V čele vývoje teď je Anglie. Dostáváme se do poloviny 19. století.
Zde je třeba ocitovat autory, kteří na analýze světového kapitalistického systému právě této doby založili celou svou společenskovědní teorii:
"Velký průmysl vytvořil světový trh, připravený objevením Ameriky. Světový trh vyvolal nesmírný rozvoj obchodu, plavby a pozemních dopravních prostředků. To působilo opět na rozšíření průmyslu. Touž měrou, jakou se rozšiřoval průmysl, obchod, plavba a železnice, rozvíjela se i buržoasie, rozmnožovala své kapitály a zatlačovala do pozadí všechny třídy dochované ze středověku.
(...) Tím, že těží ze světového trhu, učinila buržoasie výrobu a spotřebu všech zemí kosmopolitickou. K veliké žalosti reakcionářů vzala průmyslu pod nohama národní půdu. Prastará národní průmyslová odvětví byla zničena a jsou ještě denně ničena. Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilisované národy životní otázkou, takovými odvětvími, která již nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny dovážené z nejodlehlejších končin zeměkoule, a jejichž tovární výrobky jsou spotřebovávány nejen ve vlastní zemi, nýbrž hned ve všech světadílech. Místo starých potřeb, ukojovaných výrobky vlastní země, vznikají potřeby nové, k jejichž ukojení je třeba výrobků nejvzdálenějších zemí a podnebních pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná vzájemná závislost národů. To platí stejnou měrou o materiální jako o duševní produkci. Plody duševní činnosti jednotlivých národů se stávají obecným statkem. Národní jednostrannost a omezenost se stává stále nemožnější a z četných národních a místních literatur se vytváří literatura světová.
Rychlým zdokonalováním všech výrobních nástrojů a nesmírně usnadněnou dopravou strhuje buržoasie všechny národy, i nejbarbarštější, na dráhu civilisace. Levné ceny jejího zboží - toť těžké dělostřelectvo, kterým srovnává se zemí všechny čínské zdi a donucuje ke kapitulaci nejzarytější nenávist barbarů k cizincům. Nutí všechny národy, aby přijaly buržoasní způsob výroby, nechtějí-li zahynout; nutí je, aby u sebe doma zaváděly tak zvanou civilisaci, t.j. aby se staly měšťáky. Zkrátka, tvoří si svět podle vlastního obrazu a podoby.
Buržoasie podrobila venkov panství měst. Vybudovala ohromná města, zvýšila značně počet městského obyvatelstva proti venkovskému a vymanila tak značnou část obyvatelstva ze zaostalosti venkovského života. Jako učinila venkov závislým na městech, učinila i barbarské a polobarbarské země závislými na zemích civilisovaných, rolnické národy na národech buržoasních, Východ na Západu." (Marx K., Engels F., Manifest komunistické strany, březen 1848)
Věru, dokonalé vylíčení stavu světa na vrcholu průmyslové revoluce, podané samotnými současníky.
Zprvu byl dálkový obchod využíván pouze pro přepychové zboží. Objevitelské výpravy a posléze vytvořený koloniální obchod, to bylo zprvu také získávání drahých kovů, orientálního koření, hedvábí apod. - až časem se rozvíjí velkorysé koloniální zemědělství se svými monokulturami (bavlna, tabák, káva), určenými pro světový trh, doplněné mezikontinentálním trhem s otroky jako pracovní silou pro plantáže. Pak se rozvíjí průmyslová revoluce a svět se definitivně stává jediným tržištěm pro stále se rozšiřující spektrum zboží, s kterým se vyplatí obchodovat na velké vzdálenosti.
V naší době došlo k dalšímu zajímavému vývoji. Už nejde jen o zboží. V našem století se začal ve velkém vyvážet kapitál, a to v zájmu přesunu průmyslu do zemí s nižšími výrobními náklady, lacinější pracovní silou, nižšími daněmi, s vládami závislými na bývalých koloniálních metropolích nebo nově vzniklých mocenských centrech (USA, Japonsko). Koloniální systém se totiž v polovině století rozpadá, avšak vztahy hospodářské a politické závislosti se jen přeměňují a v podstatě trvají dál. Převod výroby např. spotřebního zboží do rozvojových zemí ovšem znamená další vzrůst světového obchodu, dálkových přeprav, protože boty, které si kupuji, už se nevyrábí v mé vlasti, ale v Koreji nebo v Číně. Takových komodit dramaticky přibývá. To zároveň neznamená, že by nějak zaostával obchod monokulturní produkcí z plantáží rozvojových zemí nebo světový obchod surovinami.
Přichází revoluce v elektronice a následně ve sdělovací technice a informatice. Rozvoj světového hospodářského systému v jejím důsledku jen dál akceleruje. Po světovém trhu zbožím, po přesunu výrob do rozvojových zemí, který jen podpořil vznik a růst nadnárodních společností, začíná jako další vývojový stupeň fungovat v reálném čase pracující světový trh kapitálu, světový finanční trh, umožňující neuvěřitelné a žádnou národní vládou nekontrolovatelné finanční operace, závratné spekulace, zahrnující - v případě potřeby - ruinování celých národních měn a tím i národních ekonomik.
Průvodní jevy nejnovější fáze globalizace jsou opravdu zajímavé: existuje asi 40.000 nadnárodních společností. Jejich podnikání je opravdu internacionální. Pružně přesunují své aktivity do zemí, kde jsou pro zhodnocení kapitálu příznivější podmínky. Některé dokonce stěhují svá ústředí do Indie nebo jiné země světového Jihu, jen aby ušetřily. Jejich vztah k pracovní síle rovněž prochází výraznou racionalizací: stlačování mezd, přechod na částečnou zaměstnanost. Kde jen je to možné, tam se lidská práce masově nahrazuje prací strojů. Logicky vzniká zvětšující se skupina trvale neupotřebitelných či jen na částečný úvazek zaměstnaných pracovních sil. Stlačují se výdělky, roste nezaměstnanost. Nezaměstnaní či polozaměstnaní a špatně placení lidé na daních zaplatí málo, stejně jako nadnárodní firmy, jež své podnikání hbitě přesunují tam, kde jsou daně co nejnižší. Výsledkem je malý daňový výnos a podvrácení celé konstrukce sociálního státu, snižování výdajů na sociální zabezpečení, na záchrannou sociální síť a na další veřejné výdaje. Německému kvalifikovanému dělníku platíte 45 DM za hodinu. Brit pracuje za polovinu, Čech za desetinu. A tak přesuneme výrobu sem, to dá rozum - samozřejmě, pokud není lepší ji přesunout rovnou do Malajzie nebo Koreje. Tam to už bude možná dvacetina nebo padesátina mzdy německého dělníka. To se pak dělají kšefty!
Jako by se od Marxových dob nic nezměnilo, vždyť stále platí, že "obecnou tendencí kapitalistické reprodukce není snaha průměrnou úroveň mezd zvyšovat, ale naopak snižovat nebo stlačovat hodnotu práce na co nejnižší možnou mez." Starý vousatý ekonom a filosof, vzbuzující dodnes emoce a dodnes studovaný, který tato slova pronesl v Londýně, na schůzi generální rady Mezinárodního dělnického sdružení, by se zatraceně divil, kdyby četl třeba Dahdendorfovu studii z loňského roku (záslužně přetlumočenou Janem Kellerem): dopady procesu globalizace vidí tento sociolog následovně:
- konkurenceschopnost na zglobalizovaném trhu vyžaduje snižování nákladů na práci - tedy redukci počtu zaměstnávaných pracovních sil, přechod na dílčí úvazky,
- snižování mzdy snižuje daňový výnos využitelný na služby sociálního státu,
- nižší a střední příjmy stagnují nebo dokonce klesají, ale prudce rostou špičkové příjmy, vytváří se třída superbohatých, rozvírají se nůžky příjmů,
- zcela na dně společnosti zlověstně narůstá vrstva vyloučených, diskvalifikovaných, mnohde již překračující 10 % obyvatelstva!
Jak že to kdysi psal ten vousáč? Že by tohle mohl hned podepsat? Dost možná ano.
V této situaci se i výdaje na životní prostředí samozřejmě stávají překážkou větší konkurenceschopnosti. Pryč s nimi! Země s nejliberálnější, nejdravěji se rozvíjející ekonomikou, dosahovaly závratných temp růstu na úkor svých námezdních pracovníků, bezostyšně odíraných - a na úkor svého důsledně devastovaného životního prostředí. Otrávené řeky, nedýchatelný vzduch, odlesněná krajina, nedávno ještě pokrytá pralesem, to je rub závratného makroekonomického úspěchu.
A co je velmi chmurné: Ralf Dahrendorf naznačuje, že proces globalizace v politické rovině vede spíše k autoritativnímu než k demokratickému řízení. Příští století bude dost možná stoletím autoritářských režimů. Má to svou logiku, protože nadnárodní firmy potřebují vlády, jež zajistí v třídně tak rozporné společnosti klid a pořádek. Národní vlády v jejich područí jim to nejlépe zajistí, budou-li autoritářské nebo totalitní. Samy nadnárodní společnosti žádnou demokracii netrpí: jsou totiž organizovány přísně hierarchicky.
Další autoři odhadují, že v budoucím století bude postačovat pouhých 20 % pracovních sil, aby udržely svou prací tempo růstu zglobalizované ekonomiky. Zbylé čtyři pětiny bude třeba krmit a otupovat masovou zábavou, aby ve svých ghettech nezlobily.
Jako by se měly opakovat gründerské časy kapitalismu volné soutěže s jejich krutostí a cynismem, ale na podstatně rafinovanější a vpravdě globální úrovni, před níž nebude úniku.
Co bude dál? Je nějaká šance vytvořit protiváhu v posilování lokální a regionální samosprávy a decentralizace? Jak dopadnou tváří v tvář zglobalizovanému hospodářství? Je šance vystoupit ze zrychlujícího se kolotoče světového trhu a v racionálně a převážně samozásobitelsky organizovaných obcích, sdružených v ekosociálních regionech nechat vzkvétat místní trh a solidární sousedskou pospolitost? Zatím to vypadá jako čistá utopie. Ale pokud v budoucnu dojde ke zhroucení globální ekonomiky v nějaké všeobecné krizi, může se otevřít prostor pro kultivovanou a humánní obdobu západoevropské společnosti 5.-7. století, po pádu Západořímské říše.
Zatím se jako protiváha globalismu daleko spíše vyvíjí agresivní regionalismus (arabský, iránský) provázený náboženským fundamentalismem a nejednou i radikálními, z maoismu vyšlými protiměstskými a protizápadními naukami ("kečuánský marxismus"), které počítají s nelítostným, brutálním řešením.
Petr Kužvart
původně psáno pro Zpravodaj STUŽ
|
|
| Téma |
Autor |
Datum |
  |
K problému globalizace |
|
Petr Kužvart |
|
|
Rick Fencl |
|
 |
Příspěvky porušující zákony ČR nebo podněcující k násilí, rasové či třídní nenávisti bez milosti mažeme. |
|
|
zrušit (100)
