Autor: Jakub Patočka
Datum:
"Globalizace je fakt, nikoli otázka politické volby", řekl Bill Clinton. „Globalizace je nezvratná a nepřemožitelná,“ řekl Tony Blair. Oba výroky si britský ekologický ekonom Colin Hines vytkl jako motto k úvodu své knihy Localization (A Global Manifesto). S oporou řady konkrétních příkladů se v ní pokouší nastínit alternativní politický koncept a prokázat tím, že obdobný religiózní fatalismus vůči globaliazci není na místě. Následující ukázky z úvodu Hinesovy knihy, vydané v Londýně před několika týdny, představují v kostce některé stěžejní argumenty intelektuálního prostředí, jež striktně odmítá globalizaci ze sociálně-ekologických a demokratických pozic.
Rád bych se pokusil nabídnout příznivou alternativu k výše uvedeným výrokům obou státníků, v nichž spatřuji zosobnění odevzdanosti, jež se dnes zmocňuje nejen politiků. Velké množství občanů i jejich organizací, které se nasazují ve veřejném zájmu, si nechalo namluvit, že globalizace i mezinárodní konkurence jsou nevyhnutelné, jako by šlo o boží nadělení. Letmý pohled na Desatero nás ovšem ubezpečí, že se v něm nevyskytuje přikázání: „Budeš pěstovat mezinárodní konkurenci.“ Jde o moderní konstrukci, povýšenou na teologické dogma.
Náruživé volání po mezinárodní konkurenci působí jako zaklínadlo, které zatemňuje myšlení dokonce i lidem s mnoha dobrými důvody nepodléhat mu. Tu mám na mysli především odboráře, živnostníky, zemědělce a všechny, jimž jde o to, aby mezinárodní obchod prostoupilo více etických a ekologických ohledů. Přijde-li na věc, takřka všichni se chovají, jako by bylo otázkou jejich profesní cti vášnivě ujišťovat veřejnost, že kladou-li si vůbec nějaké politické cíle, pak jim vévodí zájem uspíšit cestu společnosti k vyšší konkurenceschopnosti.
Globální přikázání, podle nějž mají země pozpřevracet své národní hospodářství, aby získaly navrch ve vzájemném soupeření na globálním trhu, je ekonomický, sociální a ekologický nesmysl. Je to vstup do ekonomické války pod zásadou „Ožebrač bližního svého“. Nutně vní budou poražení, protože bez ohledu na míru růstu konkrétního trhu, může-li své potřeby uspokojovat z nepřeberného okruhu vnějších zdrojů, vždy někde — a často právě doma — zůstane značný počet dodavatelů bez zakázek, a tedy lidí bez práce. Již dnes podle údajů ILO ve světě třetina práceschopných lidí není zaměstnána vůbec anebo jen na zkrácené či přechodné úvazky, což je nejhorší situace od 30. let.
Globalizaci lze definovat jako soustavně se zrychlující integraci národních hospodářství v hospodářství globální, jež se uskutečňuje prostřednictvím úprav obchodních a investičních pravidel, privatizace a s podporou technologického rozvoje. Takto se odstraňují překážky světovému obchodu a investicím —překážky, jež jsou výrazem demokratické kontroly státu i obcí nad jejich hospodářskými záležitostmi. Proces se opírá o teorii komparativních výhod, sleduje cíl mezinárodní konkurenceschopnosti a upevnění růstového hospodářství. Globalizace se uskutečňuje čím dál tím více na úkor dosavadních sociálních, ekologických i pracovních norem a po celém světě prohlubuje propast, a tedy nebezpečné napětí mezi chudými a bohatými. Zvyšování příjmových nerovností v éře globalizace ilustruje skutečnost, že ještě v roce 1960 příjmy nejbohatší pětiny lidí byly třicetkrát vyšší než nejchudší pětiny. V roce 1998 už měla nejbohatší pětina příjmy osma-sedmdesátkrát vyšší než nejchudších dvacet procent. Úhrnný majetek 447 miliardářů v seznamu časopisu Forbes z roku 1996 přesahuje podle odhadu washingtonského Institutu politických výzkumů roční příjem chudší poloviny lidí.
Alternativa lokalizace
Základ předkládané alternativní koncepce ke globalizaci spočívá v jednoduchém principu, podle nějž veškeré hospodářské potřeby, které si může stát či oblast obstarat na svém území, si tam také obstará. Dálkový obchod se potom omezí čistě na dodávky věcí, které na území státu či v zemích z jeho oblasti uspokojit nelze. To by přirozeně zvýšilo místní kontrolu nad ekonomikou i potenciál pro spravedlivější — protože o znalost místních potřeb a podmínek opřenou — distribuci jejích výkonů. Tok technologií a informací by pak měl být podporován tehdy a tam, kde to je ku prospěchu místnímu hospodářství. Za těchto podmínek by globalizace v duchu „Ožebrač bližního svého“ uvolnila místo potenciálně mnohem kooperativněji založené lokalizaci v duchu „prospěj bližnímu svému“.
Lokalizaci lze definovat jako proces, jenž obrací trendy vyvolávající globalizaci tím, že diskriminuje ve prospěch lokálních struktur. Mluvíme-li o „lokálním“, máme na mysli podle kontextu zpravidla část národního státu, avšak může se jednat též o stát jako takový či dokonce o jejich regionální seskupení. Politika, jež vyvolává lokalizaci, usiluje o zvýšení hospodářských pravomocí obcí a států. Jejím výsledkem by mělo být zvýšení společenské soudržnosti, snížení chudoby i nerovnosti, zlepšení kvality života, sociální infrastruktury a ekologické ohleduplnosti, stručně zvýšení pro společnost zcela klíčového pocitu bezpečí. Lokalizace není návratem k všeobjímající státní kontrole, jde pouze o vládní záruku politického a ekonomického rámce, jenž umožní lidem, občanským sdružením i živnostníkům oživit jejich místní hospodářství.
Globalizace versus mezinárodní spolupráce
Je třeba zdůraznit jemnou, ale velice podstatnou distinkci mezi mezinárodní výměnou informací, myšlenek a technologií, jež slouží k posílení místních struktur, a procesem globalizace. V ní jde o systematické odbourávání překážek volnému toku zboží a peněz podle pravidel světového obchodu, jež stanovují ve svém zájmu velké, zpravidla nadnárodní obchodní společnosti. Globalizace staví stát proti státu, obec proti obci a člověka proti člověku. Jde o proces, který je motivován zájmem o zvyšování zisků, jeho podstata tkví v soupeření o to, kdo bude levnější, zatímco podstata mezinárodní spolupráce směřující k lokalizaci spočívá v motivaci zájmem být co nejlepší.
Jazyková preciznost je tu zásadní, poněvadž obhájci globalizace zneužívají evidentní přínos přátelské mezinárodní spolupráce, aby ospravedlnili destruktivní důsledky globalizace. S tímto účelovým zmatením pojmů úzce souvisí ještě jeden klasický trik — prozatím vždy planý slib, že jednoho dne výsledky hospodářského růstu, tentokrát vyvolaného globalizací, prosáknou společností od jejích špiček dolů, takže nakonec prospějí většině jejích členů a jednoho dne zbude dost prostředků i na řešení ekologických asociálních škod.
Možné výhody lokalizace
Mluvím o „možných“ výhodách, poněvadž převedení politické moci na místní úroveň nezaručuje automaticky vyšší míru demokracie, spravedlnosti, ekologické ohleduplnosti atd., jen zvyšuje její pravděpodobnost. Vždy v časech rostoucí nejistoty a nestability, které dnes přivodil nástup globalizace, vynořují se zaostalé politické směry, rovněž zdůrazňující význam místních odlišností. Taková uskupení ovšem zpravidla tento termín užívají v rámci politického slovníku rasismu, xenofobie a náboženského fundamentalismu.
Tato skutečnost však často slouží sociálně a ekologicky založeným zastáncům prohlubování demokracie jako výmluva, kterou se vyhýbají odpovědnosti za ochranu obecních a oblastních zájmů. Vyklízejí tak prostor ultrapravici, která může nerušeně těžit z narůstající nejistoty, zatímco sami se soustředí jen na omezenější témata dílčího významu. Tento defenzivní přístup neškodí jen cílům sociálně-ekologického proudu, ale nepřímo napomáhá rozmachu pravicových extremistů.
Hlavní možné klady lokalizace spatřuji v následujících bodech:
1. Rozptýlení politické moci a posílení demokratických zpětných vazeb. Rozmanité místní hospodářství vnitřně tíhne k demokratickým formám rozhodování, neboť staví na veřejné angažovanosti a společných zájmech svých členů. Větší míra ekonomické samosprávy jde logicky ruku v ruce s větší mírou samosprávy politické. Je třeba už nyní dělat vše pro to, aby se lidé podíleli na správě věcí veřejných reálně, a nikoli jen symbolicky. Užijeme-li ekologické metafory, stabilita místních struktur vychází z jejich vnitřní rozmanitosti — v přímém protikladu k tahu globaliazce na snižování počtu ekonomických subjektů. Nedávná vlna slučování a skupování mezi bankami, ropnými společnostmi, v informačním i automobilovém průmyslu je posledním dokladem současného směřování ke globální ekonomické monokultuře.
2. Demokratická správa hospodářství. Společná snaha mezistátních, národních a oblastních struktur by měla v rámci procesu lokalizace vrátit kontrolu nad lokálními ekonomickými poměry do rukou místní samosprávy. To by znemožnilo nadnárodním obchodním společnostem vyhrožovat odchodem z místa, pokud jim zdejší úřady nevyjdou vstříc. Naopak samy by musely respektovat místní podmínky, pokud by se nechtěly připravit o zisky.
Takováto lokalizace by také usnadnila rozdělování nadměrně velikých společností, vystavila by je vyšší kontrole prostředí, v němž působí. Obchodní a daňové zákony by mohly zamezit tomu, aby vzdálení akcionáři vysávali zisky z oblasti, v níž vznikají. Usnadnilo by se rovněž určování míry zdanění, jež místní a státní úřady pokládají za nezbytné. Demokratická kontrola nad kapitálem je zcela klíčová, mají-li mít vlády a obecní samosprávy možnost zlepšit sociální a ekologické poměry.
3. Ochrana životního prostředí. Ekologické zdanění energie, ostatních zdrojů i znečištění by prospělo samo o sobě, a navíc by pomohlo přechod k lokalizaci financovat. Naopak by umožnilo snížit zdanění práce. Posílení místních hospodářství by umožnilo zásadně snížit dálkovou dopravu, a tedy spotřebu energie i znečištění. Současně většina ekologických důsledků ekonomických aktivit by se projevila přímo v lokalitě, lidé by tu tak měli evidentní motivaci zlepšovat normy. Přechod k ekologicky ohleduplnému místnímu hospodářství s sebou přináší velké možnosti, pokud jde o nová pracovní místa technologie spořící lidskou práci, tento nejnákladnější zdroj v globální ekonomice, budou mít na místní úrovni mnohem menší uplatnění.
4. Zlepšení sociálních a ekologických podmínek a užitek z nové technologie. Popsaná opatření mohou pochopitelně vést ke zvýšení cen oproti stavu, kdy si kdokoli může vybrat nejlevnějšího dodavatele na planetě. Nicméně v situaci, kdy několik klíčových regionálních bloků zemí přejde k politice lokalizace, předpoklady, které snižovaly cenu vývozů (nízké mzdy, nedostatečné ekologické normy, nízká cena dopravy), přestanou platit, což zvýhodní ekonomické postavení místních producentů.
Tento přístup by také měl zvýšit pocit sociálního bezpečí a tím snížit řadu výdajů přímo i nepřímo vynucovaných globálním hospodářským systémem „Ožebrač bližního svého“. Jde o vysokou nezaměstnanost, propastnou sociální nerovnost, a tedy nutnost čím dál větších výdajů na překonávání hrozby bídy. Právě zde se setkáváme s odvrácenou stranou argumentů o levném zboží, které tak rádi užívají propagátoři liberalizace obchodu.
Přechod k hospodářství, jež se soustředí na produkci menšího rozsahu pro velké množství místních trhů, mohou výrazně usnadnit počítačové technologie a jejich tímto směrem zaměřený rozvoj. Počítačové technologie mohou umožnit ekonomicky udržitelnou výrobu v čím dál menších sériích a větší rozmanitosti při nižší spotřebě zdrojů.
5. Prospěšná úloha konkurence. Je třeba stanovit horní mez pro podíl, který může na trhu obsadit jedna společnost. Nové podniky by měly být motivovány granty a půjčkami, aby vstoupily na trh. Tak bude zajištěna potřebná místní konkurence, aby podniky neztrácely vůli poskytovat zboží kvalitní a v dostatečném výběru. Mezinárodní přesun informací a technologií by měl být celosvětově podporován tam, kde to pomůže zvýšit místní konkurenci.
Pro Literární noviny vybral a přeložil Jakub Patočka
|
|
zrušit (100)
