S blížícím se výročním zasedáním Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze pozornost poutají očekávané po-uliční demonstrace. V pozadí tak zůstaly věcné důvody ke kritice těchto institucí.
Práce Světové banky byla předmětem výhrad především ekonomů, humanitárních i ekologických organizací dlouho předtím, než první stránky novin zaplnily radikální protesty. Nedokázala totiž naplnit očekává-ní, že pomůže čelit chudobě třetího světa, a její půjčky jsou často spíše kontraproduk-tivní. Způsobily to mimo jiné úvěry na ne-rentabilní, megalomanské projekty, které přinášejí mnohá ekologická negativa, zhor-šují sociální situaci dotčených lidí a roztá-čejí spirálu zahraničního zadlužení. Banka, která je spíše málo efektivní byrokratickou institucí, než účinnou rozvojovou agentu-rou, si je může dovolit především proto, že není vystavena trhu.
Pro české ekologické organizace Světová banka ve skutečnosti nikdy nebyla významným tématem. Větší půjčky se dají spočítat na prstech jedné ruky a proběhly začátkem 90. let, nejsme ani důležitou donorskou zemí. Česká republika má v této instituci pouze 0,4% hlasů [1] a věnovat z Prahy větší úsilí reformě banky by tedy nebylo příliš efektivní.
Poměrně velkou pozornost proto bance věnují především ekologické a humanitární organizace ve Spojených státech, menší měrou potom rovněž v některých větších západo-evropských a rozvojových zemích. Jejich zájem je přirozený. Světová banka patří mezi nejvýznamnější zdroje finančních prostředků v mezinárodní ekonomice. Její politika i konkrétní projekty proto pochopitelně musí mít značné - ať již pozitivní, nebo negativní - ekologické i sociální implikace.
Všímat si banky tyto organizace začaly v první půli 80. let. Příčinou bylo původně několik jednotlivých projektů, které měly značné ekologické dopady: přesídlování obyvatel, pře-hrady, kácení tropických lesů či masivní doly.
Například do Polonoroeste, gigantického záměru kolonizace brazilské části Amazonie, banka investovala 443 miliónu dolarů. Nesmyslný a navíc špatně připravený projekt skončil prakticky kolapsem: rozvrátil místní ekonomiku a vyústil v chaos, rychlé odlesňová-ní, erozi půdy, zhoršení sociální situace pře-mísťovaných zemědělců a rozsáhlou epidemii malárie [2]. "Výsledkem byl kolosální omyl centrálního plánování", komentuje jej washing-tonský liberální think tank Cato Institute [3].
Podobnou pozornost ve stejné době vzbudila například tzv. transmigrace, Světovou bankou financované přesidlování 3,5 miliónu indonéských zemědělců; nádrž Akosombo v Burkině Faso, pod jejíž hladinou zůstalo 8.500 čtverečních kilometrů území; či Grande Carajas, nepovedený pokus o jakýsi brazilský Donbas. Svět oblétly fotografie postav na střechách domů, pomalu mizejících ve vlnách přehrady Kedung Ombo na střední Jávě: banka nejen financovala zaplavení vesnic obývaných 24.000 lidmi, ale půldruhého tisíce z nich se vůbec nedozvědělo, že voda již stoupá [4]. Jiná půjčka zase podporovala "institucionální rozvoj" ministerstva zemědělství etiopské marxistické diktatury v době, kdy jeho hlavním úkolem byla kolektivizace, spojená s brutálním programem sestěhovávání venkovských obyvatel do armádou hlídaných táborů [5].
|
Světová banka Světová banka je ve skutečnosti seskupení čtyř formálně nezávislých institucí. Celkem za dobu své existence poskytla na půjčkách či bankovních garancích 459 miliard dolarů [7]. Členy banky je celkem 181 zemí, mezi nimi rov-něž Česká republika, některé se ovšem nepřipojily ke všem jejím částem. Počet hlasů, které ten který stát při rozhodování má, se určuje podle velikosti finančního příspěvku: největší je podíl Spojených států (kolem 15%). Banka se jednou ročně schází na výročním shromáždění, obdobě valné hromady akciových společností. Shromáždění probíhají v září, vždy dvakrát ve Washingtonu a jednou za tři roky v některém jiném velkoměstě. Letos jím bude Praha. Na rozdíl od prosincové ministerské konference WTO v Seattlu, se kterou je často srovnávána, jde o formální akci, kde nepadnou žádná zásadní rozhodnutí. Banka své půjčky soustřeďuje především na standardní rozvojové projekty, tedy doly, přehrady, infrastrukturu apod.; tzv. programy strukturálních úprav (SAP) a sektorálních úprav, zaměřené na celou ekonomiku, respektive jednotlivé sektory; a úvěry v oblastech, jako je zdravotnictví či školství. Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) je největší ze čtyř institucí, které banku tvoří. Právě ona byla původně v americkém Bretton Woods v roce 1944 založena. Poskytuje klasické úvěry. V roce 1999 půjčila 22 miliard dolarů na 131 projektů ve 39 zemích [8]. Mezinárodní rozvojová asociace (IDA) se zaměřuje na pomoc chudším rozvojovým zemím, kterým poskytuje bezúročné půjčky (tzv. rozvojové kredity). Loni objem úvěrů na 145 záměrů ve 35 z celkem 81 států, které měly na její podporu nárok, činil 6,8 miliardy dolarů [9]. Mezinárodní finanční korporace (IFC) finan-cuje nikoli státní, ale soukromé investiční projekty. Za rok 1999 na ně poskyla celkem 3,6 miliardy dolarů [10]. Multilaterální agentura pro garance inves-tic (MIGA) poskytuje garance na nekomerční (na-příklad politická) rizika soukromých úvěrů ve třetím světě. Za loňský rok dosáhly částky kolem 1,3 miliardy dolarů [11]. Vedle toho banka rovněž zajišťuje provoz Mezinárodního centra pro urovnávání investičních sporů (ICSID) a spravuje Globální ekologický fond (GEF). |
Nejde přitom jen o ekologické dopady těchto úvěrů. Projekty, které v současné době Světová banka realizuje, si podle jejích statistik dohromady vynutí tzv. "nedobrovolné vystěho-vání" těžko uvěřitelných 3,2 miliónu lidí [6]. Banka je - ostatně podobně jako nedávná česká minulost - dalším dokladem starého pravidla, že ekologická devastace, ekonomická nevýhodnost a sociální problémy často chodí ruku v ruce. Namísto proklamovaného rozvoje, konkurenceschopné ekonomiky a zlepšení sociální situace přinášely půjčky Světové banky zemím třetího světa až příliš často hospodářské problémy, růst zahraničního zadlužení a horší postavení především chudších skupin obyvatel.
Zatímco zpočátku se pokoušely pouze zabránit jednotlivým záměrům, četnost podobných projektů přiměla ekologické i huma-nitární organizace zabývat se bankou samotnou.
Světová banka není banka
Někteří kritici Světové bance vyčítají šíření kapi-talismu. Mnoho problémů této instituce však naopak tkví v tom, že kapitalistická vůbec není.
Světová banka nepodporuje ekonomický rozvoj jako takový. Financuje převážně jeden jeho model, který se opírá o masivní státní investice do infrastruktury a velkých průmyslo-vých projektů. Ačkoli zkušenost bývalých komunistických zemí i stovek jejích vlastních půjček prokázala opak, banka dodnes věří, že gigantické přehrady, doly a podobné stavby jsou pro třetí svět nejlepším receptem. Neohlíží se přitom příliš na jejich účelnost. Smysl rozvojové pomoci se tím ztrácí: mnoho úvěrů chudým zemím nepomůže, pokud jsou to špatné úvěry.
Podobné projekty může Světová banka podporovat jen proto, že se oproti skutečným finančním ústavům těší dvěma přednostem. První z nich je financování z kapes daňových poplatníků donorských zemí: jen Spojené státy jí ročně poskytují asi 1 miliardu dolarů. Druhou výhodu představuje její postavení. Banka není vystavena normální tržní konkurenci. Má pevnou pozici, vládní garance úvěrů a podporu státních rozpočtů. Zda byl projekt ziskový, nehraje při splácení příliš velkou roli - díky prestiži i politickému významu získala statut preferovaného věřitele, takže je obvykle také tím prvním, komu rozvojové země splácejí své dluhy [12]. Kdyby přesto došlo k debaklu, pokryjí ztrátu daňoví poplatníci donorských států. "Nejsme si jisti, jak se toto uspořádání nazývá, ale kapitalismus to není", komentují to ve své známé institucionální analýze banky Susan Georgeová a Fabrizio Sabelli [13].
Protože Světová banka nefunguje jako podnikatelský subjekt, nýbrž byrokratická instituce, až příliš často investuje do neperspek-tivních megalomanských projektů. V roce 1992 pověřila bývalého viceprezidenta Williama Wapenhanse, aby zhodnotil její efektivnost. Interní tzv. Wapenhansova zpráva, která ovšem záhy unikla na veřejnost, ukázala, že kritici měli po léta pravdu. Prověřila 1.800 půjček, do kterých banka ve 113 zemích investovala 138 miliard dolarů. Ukázalo se, že z projektů ukončených v roce 1991 bylo dokonce i podle poměrně nenáročných interních kritérií více než 37% neúspěšných. Tento podíl poměrně rychle stoupal: ještě v roce 1980 činil pouze 15 procent. [14]
Je obtížně představitelné, že by takový přístup mohla delší dobu praktikovat běžná komerční banka. Ovšem, jak poznamenávají Georgeová a Sabelli, "komparativní výhodou Světové banky jsou její megaprojekty". Privátní zdroje obvykle prostředky na podobné záměry neposkytují.
Nerentabilní a zbytečné projekty jsou pochopitelně nevýhodné rovněž pro rozvojové státy, které úvěry obdrží. Z 66 zemí, které dostávaly půjčky Světové banky po více než 25 let, se pouze v 29 znatelně zlepšila ekonomická situace [15]. Banka, namísto aby třetímu světu pomohla, svými nekvalitními půjčkami často přispívá k zahraničnímu zadlužení.
Zároveň se horší sociální postavení těch, kterým banka měla pomáhat. Právě proto se mezi kritiky vedle ekonomů a ekologických organizací zařadily rovněž humanitární nadace. Programy banky "škodí nejchudším lidem v dluhy tížených rozvojových zemích", pozna-menává britská Christian Aid [16]. Interní studie ukázala, že z celkem 538 velkých přehrad, do kterých Světová banka za dobu své existence investovala přes 60 miliard dolarů, se ekono-mické postavení přestěhovaných lidí zlepšilo pouze u jediné (Khao Laem v Thajsku) [17].
|
Přehrada Sardar Sarovar, Indie Projekt přehrady Sardar Sarovar v Indii se začát-kem 90. let stal úhelným kamenem kontroverzí mezi bankou a jejími kritiky. Podle původních odhadů si nádrž na řece Narmada měla vyžádat násilné vystěhování nejméně 90.000 lidí, zaplavit 245 vesnic, stovky čtverečních kilometrů tropic-kých pralesů a zemědělské půdy. Úvěry banky měly celkem dosáhnout výše 890 miliónů dolarů. Záměr vyvolal masové protesty v Indii, kde se stal významnou politickou otázkou a předmětem sporu mezi obcemi a centrální vládou, stejně jako v zahraničí. Kritici upozorňovali, že slibovaná produkce elektřiny a zavlažování jsou iluzorní [18]. Vedení banky tváří v tvář hrozbě, že přijde o každoroční příspěvek amerického Kongresu, kapitulovalo a - poprvé v historii - pověřilo nezávislou komisi, aby projekt přehodnotila. Více než 360 stran dlouhá zpráva, nazývaná po předsedovi komise Morseova, byla velmi kritická. Mimo jiné zjistila, že původní hodnocení dopadů omylem opomnělo jednu část projektu, při započtení které se počet vysídlených lidí rázem zvýšil o dalších 140.000. Odhalila opakované porušování interních pravidel a upozornila, že pro vystěhované nebyla zajištěna spravedlivá kompenzace. Doporučila proto "od projektu odstoupit a zvážit jej celý znovu" [19]. "[P]roblémy, kterým Sardar Sarovar čelí, jsou u bankou podpo-rovaných přesídlovacích projektů v Indii spíše pravidlem, než výjimkou", poznamenává zpráva. Kritiku Morseovy komise ještě posílila odpověď na zprávu, kterou pod názvem "Další kroky" pro výkonné ředitele banky připravil její management a jež obhajovala normální pokračování v projektu. Komisaři na ni reagovali ostrým dopisem, který banku fakticky obvinil ze lži a manipulace. Odpověď podle nich "ignoruje a dezinterpretuje naše hlavní zjištění a je v rozporu s tím, co jsme napsali...vůbec se nezabývá pasážemi naší zprávy, které popisují, jak projekt porušuje ekologické požadavky Indie i banky... doposud nevznikl ekologický pracovní plán [projektu] (pro banku právně závazný od roku 1985)... 'Další kroky' výkonné ředitele ujišťují, že hydrologické problémy, na které zpráva upozorňuje, byly vyřešeny. To není pravda... Banka se může rozhodnout naše zjištění ignorovat...Je ale zřejmé, že dokument 'Další kroky' prezentuje zprávu v rozporu s jejím skutečným obsahem." [20] Přesto rada ředitelů banky rozhodla v projektu pokračovat. To pouze zvětšilo vlnu kritiky. Nakonec v březnu 1993 vedení banky uzavřelo politický obchod s indickou vládou, podle kterého kabinet v Dillí od úvěru odstoupil za slib několikanásobně většího balíku jiných půjček [21]. |
Chyba je v instituci
Malá rentabilita Světové banky má i další příčiny. Interní kultura banky, jako každé klasické byrokracie, klade důraz na formální plnění úkolů, nikoli na kvalitu - v praxi tedy doslova na co nejrychlejší utrácení peněz ve velkých půjčkách bez ohledu na smysluplnost či rentabilitu financovaných projektů [22]. Při takové strategii může jen sotva být efektivní. Právě tento tlak na půjčování je podle kritiků hlavní příčinou malé ekonomické, sociální I eko-logické kvality projektů banky.
Banka nese rovněž další typické rysy byro-kracie: je velmi uzavřená, utajuje informace, dokumenty a podrobnosti projektů. Pro mnohé z nich dodnes nejsou dostupná ani oficiální hodnocení jejich ekologických dopadů [23].
Ironicky naladění kritici dodnes citují pověstnou národní zprávu o Rumunsku, kterou banka zpracovala v roce 1979 - Nicolae Ceausescau mimochodem v 70. letech patřil mezi její nejvýznamnější klienty. Mimo jiné se zde lze dočíst, že "demokratický centralismus znamená účast veřejnosti na formulování plánu na podnikové úrovni." [24]
Změny k lepšímu...
Představitelé Světové banky přiznávají, že instituce v minulosti trpěla řadou nedostatků, tvrdí ale, že se nyní rapidně mění.
Není sporu o tom, že mezi Světovou bankou před dvaceti lety a dnes je značný rozdíl. Učinila nezanedbatelný pokrok směrem k otev-řenosti; také srovnání s některými obdobnými institucemi, například Evropskou investiční bankou, vyznívá v tomto ohledu v její prospěch. Poněkud se mění také náplň půjček. Například již v roce 1991 vyhlásila moratorium na jakékoli úvěry, podporující nešetrnou těžbu dřeva v tro-pických pralesech [25].
Navíc se banka v 90. letech odhodlala zrušit několik mimořádně problematických projektů. Po kritice svého inspekčního panelu v roce 1993 odstoupila od kontroverzního záměru přehrady Arun III v Nepálu, který mimo jiné zahrnoval zbytečné násilné přesídlování místních lidí [26]. Podobně dala vale navrhovanému úvěru, eufemisticky nazvanému Ecoforest 2000, který měl bez ohledu na obyva-tele umožnit vykácení tisíců hektarů tropického lesa v Ekvádoru a jeho nahrazení umělými monokulturami [27].
|
Přemísťování obyvatel z Číny do Tibetu Jedna z nejkontroverznějších současných půjček Světové banky nese atraktivní název "Projekt snižování chudoby v západní Číně". Skrývá se za ním plán na přestěhování 58.000 Číňanů do Tibe-tu, doplněný výstavbou potřebné infrastruktury, dvou přehrad aj. Úvěr, schválený v červnu 1999, činí 160 miliónů dolarů. [28] Terčem kritiky je již samotná podstata projektu - masové, vládou řízené přemísťování obyvatel. Za zmínku ale stojí rovněž skutečnost, že projekt porušuje celou řadu pravidel samotné banky pro poskytování úvěrů [29]. Jedno z nich například vyžaduje, aby podobné záměry byly konzultovány s dotčenými lidmi. Banka tvrdí, že takové konzultace proběhly, přiznává ale, že přítomnost čínských úředníků poněkud zpochybňuje jejich otevřenost a smysl [30]. Půjčka zároveň znamená důležitý politický precedens, protože poprvé je tak zahraniční podporou legitimizován rozsáhlý program stěho-vání etnických Číňanů do Tibetu [31]. |
...zůstaly na polovině cesty
Oponenti však soudí, že tyto změny mají stále ještě daleko k hluboké reformě, kterou Světová banka musí projít, a mnohé z nich jsou navíc jen kosmetické. Půjčky například podmiňují poměrně přísná sociální a ekologická pravidla, ta však existují pouze na papíře, protože je banka často v praxi nedodržuje.
Studie US AID, americké vládní agentury pro zahraniční pomoc, loni konstatovala, že Světová banka sice nyní patří mezi podobnými institucemi mezi ty s relativně lepšími kritérii pro poskytování úvěrů, zároveň ale nalezla desítky ekologicky potenciálně rizikových připravova-ných projektů [32].
Ekologické hodnocení, kterým by teoreticky projekty měly procházet, je často nejen utajované, ale především velmi formální. Například u uhelné elektrárny mnohdy hodnotí pouze různé technologie spalování. Nezkoumá tedy klíčovou otázku, zda by nebyla ekono-micky výhodnější a ekologicky přínosnější například investice do energetické efektivnosti, nebo nakolik je elektrárna vůbec potřeba [33].
Banka projevuje mimořádnou vynalézavost v public relations. V posledních letech často odděluje kroky, která mají pouze zmírnit dopady větších projektů, a prezentuje je jako indivi-duální - pozitivní - programy. Například eko-logická opatření, jež jsou součástí velkého povrchového dolu, tímto způsobem zahrne jako samostatné projekty mezi své akce na ochranu životního prostředí [34]. Uměle tak zvyšuje objem i počet ekologických úvěrů. Přes podobné triky ale analýza, kterou si nechala připravit vláda Spojených států, ukázala, že ve skutečnosti v letech 1994-98 podíl ekologických projektů na půjčkách banky poklesl z necelých 4 na pouhé jedno procento [35].
Významným krokem se zdálo být založení zmiňovaného inspekčního panelu, který by měl na podněty zvenčí přezkoumávat problémové projekty, v září 1993. Kritici ale poukazují na jeho bezzubost: těžko hovořit o nezávislosti, pokud každou inspekci musí schvalovat vedení banky (rada ředitelů); kompetence panelu, který se zabývá převážně formální stránkou schvalování půjček, se navíc omezují na pouhé vydávání doporučení [36].
Tyto námitky nejsou jen formální. Vedení například zamítlo doporučení panelu, aby směl plně vyšetřit realizaci projektu Planafloro v Brazílii [37]. Ten vznikl s cílem napravit škody způsobené plánem Polonoroeste, podle oponentů ovšem nakonec skončil podobnými problémy jako jeho předchůdce. Světová banka při jeho uskutečňování navíc porušovala svá vlastní interní pravidla a ignorovala řadu varování místních obyvatel, že záměr opět selhává [38].
Přes tato omezení inspekční panel v posled-ních letech u několika konkrétních projektů, například právě Arun III či paraguaysko-argentinské přehrady Yacyreta, odhalil značné problémy [39].
Kritici rovněž poukazují na to, že reformy byly bance vlastně vnuceny. Zasloužil se o ně tlak veřejnosti i amerického Kongresu, který již asi 15 let reformu prosazuje. Další příspěvky ze státního rozpočtu Spojených států například podmínil zveřejňováním dokumentace projektů a větší otevřeností [40].
Není proto překvapením, že se problémové a neefektivní projekty z portfolia banky nevytra-tily. V posledních letech pozornost vzbudilo například financování plánů čínské komunistic-ké vlády na masové přesídlování obyvatel do Tibetu či toxického zlatého dolu na pacifickém ostrově Lihir, který odmítla podpořit americká vláda, protože porušuje mezinárodní konvence.
Humanitární organizace?
V 90. letech se rétorika banky nápadně změ-nila. Namísto ekonomiky začala klást důraz na osud chudých lidí a pomoc, kterou jim přináší.
Jako reklamní slogan je to bezesporu účinné. Kritici působí jako ti, komu na osudu chudých nezáleží, banka sama získává body a image víceméně humanitární organizace. Svá prohlášení ale občas poněkud přehání. Pokud například její viceprezident tvrdí českému tisku, že "[p]řed dvaceti lety...šlo do vzdělání a do zdravotnictví pět procent [půjček banky], a teď je to dvacet pět procent" [41], jednoduše si vymýšlí. Ve skutečnosti banka v roce 1999 do těchto dvou sektorů investovala pouze 3,7 z celkových 29 miliard dolarů [42]. V předchozích letech byly poměry srovnatelné.
Ani realizované projekty - jak bývá u Světo-vé banky obvyklé - nejsou příliš účinné. Interní analýza kontrolního oddělení banky v roce 1999 ukázala, že pouze 60% dokončených půjček do sektoru zdravotnictví lze vůbec označit za uspo-kojivé [43]. Dlouhodobější výsledek přineslo dokonce pouhých 44% programů.
Procenta tu ale nejsou nejdůležitější. Banka především zneužívá osudu chudých lidí ve třetím světě pro vlastní public relations. Při své obhajobě klade rovnítko mezi sebe a rozvojo-vou pomoc, což jí umožňuje vydávat kritiku své práce za nesouhlas s ekonomickým rozvojem. Věcnou debatu o efektivnosti práce jedné důležité instituce mění v ideologickou diskusi.
|
Kyanidový důl Lihir, Papua - Nová Guinea Podstatná část ostrova Lihir, ležícího asi 700 km od pobřeží Nové Guineje, se během několika let přemění v povrchový zlatý důl. Záměr firmy Rio Tinto předpokládá, že přes 400 miliónů tun hlušiny a toxických kalů, které během jeho provozu vznik-nou, především odpadů z kyanidového loužení, bude ukládat přímo do moře. Tato metoda je v rozporu s mezinárodními konvencemi a většina zemí ji zákonem zakazuje [44]. OPIC, americká vládní agentura pro podporu investic v zahraničí, proto projekt odmítla podpořit [45]. MIGA jej naopak garantuje téměř 77 milióny dolarů. Světová banka prostřednictvím MIGA a IFC rovněž financovala projekty zlatých dolů Omai v Guyaně a Kumtor v Kyrgyzstánu, na kterých kvůli použití rizkové techologie došlo k těžkým kyanidovým haváriím. |
Motor globalizace?
Levicoví kritici Světovou banku často označují za vůdčí sílu globalizace. Je pochopitelně obtížné pokoušet se vůbec hledat něco jako motor tak širokého a komplikovaného jevu, jaký globalizace představuje. Bezpochyby jím ale není Světová banka.
Jako významná finanční instituce svými půjčkami nezanedbatelně ovlivňuje hospo-dářskou, sociální a ekologickou situaci zemí třetího světa. Přisuzovat jí postavení nějakého rozhodujícího faktoru v dnešních ekono-mických trendech je však značně přehnané.
Relativní význam Světové banky během uplynulých dvou dekád značně poklesl. Zatímco její půjčky se v průběhu posledního desetiletí udržovaly zhruba na stejné úrovni [46], objem investic, které do třetího světa plynou ze soukromých zdrojů, jen v letech 1990-96 vzrostl na více než pětinásobek [47]. Tento rozdíl ostatně pouze kopíruje širší a dlouhodobější trend: během let 1986-93 stoupl celkový objem zahraniční pomoci, meziná-rodní rozvojové banky nevyjímaje, asi z 30 na 45 miliard dolarů ročně, zatímco soukromé finanční toky do třetího světa se zvýšily z 20 na bezmála 120 miliard [48].
Co se Světovou bankou?
Kritici se ve svém přístupu ke Světové bance rozdělují: jedni navrhují ji zrušit, druzí reformovat. První soudí, že banka je koncepčně chybně budovaná a pokud má být mezinárodní rozvojová instituce funkční, nezbývá než vybudovat ji zcela znovu; druhá skupina doufá v možnost změny. Hnutí DUHA není apriorním zástancem žádného z těchto dvou řešení - mimo jiné proto, že se bankou nikdy nezabývalo natolik detailně a dlouhodo-bě, aby mohlo vynést zasvěcený a odpovědný soud.
Shrnout koncepci případné reformy není snadné: podrobné technické návrhy, které ekologické a humanitární organizace prosazují, obvykle čítají desítky stránek. Podobně detailní připomínky navíc existují k úvěrovým pravidlům v jednotlivých dílčích oblastech. Přesto lze uvést několik obecných principů, které jsou jinde podrobněji rozpracovány:
- Světová banka se musí především zmenšit. Podle řady pozorovatelů mnohé z problémů plynou právě z velikosti banky, která tuto instituci činí obtížně řiditelnou a mění ji v neefektivní, byrokratický úřad.
- Podstatnou část projektů banky by měly tvořit granty nebo bezúročné úvěry na humanitární aktivity (školství, zdravotnictví, životní prostředí aj.). Překážkou tu není nedostatek financí: banka prostředky má a tímto způsobem je vynakládá prostřed-nictvím IDA, často ovšem například na výstavbu gigantických přehrad.
- Naproti tomu klasické půjčky by měly podléhat tržním kritériím a klást důraz na oblasti, ve kterých je především potenciál rozvoje třetího světa a přitom se jim nedostává zdrojů, zejména na podporu malého a středního podnikání.
- Přenést rozhodování o projektech z Washingtonu více na lokální úroveň. Toto opatření by mělo souviset s obecnějším soustředěním se na větší počet menších půjček namísto masivních úvěrů.
- Banka by měla zvětšit podíl půjček do moderních, ekologicky orientovaných sektorů. Například v energetice by se měla zaměřit na zajištění zdrojů pro dvě miliardy lidí, vesměs žijících na venkově, kteří nemají přístup k elektřině. Důraz by měla klást na projekty, jako je energetická efektivnost či obnovitelné zdroje energie, postupně zvyšovat jejich podíl a zároveň redukovat úvěry na těžbu a spalování uhlí a ropy.
- Banka by měla rozšířit okruh projektů, na které zásadně nepůjčuje. Zatím zahrnuje například jadernou energetiku, tabákový průmysl či výrobu zbraní. Jiné rozvojové či investiční agentury mívají podobné sezna-my podstatně obsáhlejší [52]. Například by sem měly patřit veškeré projekty v lesním hospodářství, pokud nejsou certifikovány mezinárodní standardizací šetrného lesnictví Forest Stewardship Council; podobně výstavba v národních parcích a rezervacích, záměry předpokládající masové násilné přesídlování, výroba ozón ničicích látek, kyanidová těžba zlata aj.
- Zvýšit transparentnost, otevřenost a odpo-vědnost banky. Zajistit skutečné naplňo-vání formálně přijatých úvěrových pravidel.
- Sjednotit ekologická a sociální pravidla pro poskytování úvěrů jednotlivými součástmi banky. Zatím se IFC a MIGA často řídí jinými pravidly, než IBRD a IDA.
|
Přehrada Yacyreta, Argentina/Paraguay Přehrada Yacyreta na argentinsko-paraguayských hranicích měla vytvořit nový zdroj elektřiny pro Argentinu - mimochodem nepříliš významný, instalovaný výkon činí pouze 3.100 MW. Smlouva mezi Argentinou a Paraguayí o výstavbě byla podepsána již v roce 1973, budovat se ale začalo až o deset let později. Projekt se záhy změnil ve fiasko. Rozpočet se postupně zvýšil z 1,4 na 8 miliard dolarů, již v roce 1991 nabrala stavba devítileté zpoždění. Kvůli okolnostem, které stavbu provázely, ji argentinský prezident Carlos Menem označil za "pomník korupce" [49]. Světová banka se rozhodla Yacyretu financovat, přestože realizace projektu vyžadovala násilné vystěhování 50.000 lidí v obou zemích. Přehradní jezero zaplavilo 1.650 čtverečních kilometrů území včetně unikátních přírodních biotopů poříčních mokřadů a původních lesů. Panovaly rovněž značné pochybnosti o ekonomické smysluplnosti projektu kvůli enormním nákladům a malé potřebě elektřiny v Argentině [50]. Inspekční panel Světové banky v říjnu 1996 obdržel žádost o prověření projektu. Po ověření situace doporučil, aby jí bylo vyhověno, vedení banky však požadavek zamítlo. Podařilo se ale prosadit méně formální vyšetřování členy panelu. Ti dospěli k závěru, že banka porušovala své vlastní podmínky pro udělování úvěrů a souhlasila s napuštěním přehradního jezera, ačkoli nebylo dokončeno přemísťování obyvatel [51]. |
|
Ekologické projekty Světové banky: lidé jsou proti přírodě, vystěhujeme je Světová banka vedle vlastních prostředků spravuje také tzv. Globální ekologický fond (Global Environmental Facility, GEF), formálně nezávislou instituci, jež rozděluje prostředky na ekologické projekty v rozvojových zemích. Značnou kritiku ekologických organizací před několika lety vyvolal projekt Tana River Primate Reserve, který GEF připravoval v Keni. Měl podpořit ochranu přírodní rezervace Tana River, biotopu dvou ohrožených druhů opic, guerézy červenohlavé a mangabeje chocholatého. Úředníci banky usoudili, že nezbytnou podmínkou je vystěhování původních obyvatel. Své vesnice tak mělo opustit 5.OOO zemědělců [53]. Ekologické organizace a místní lidé poukazovali na to, že kmen Pokomo zde žije již po stovky let a nepředstavuje pro unikátní přírodu žádnou hrozbu [54]. Moderní ochrana přírody je již desítky let postavena právě na spolupráci s místními obyvateli, rozvoji obcí v přírodních rezervacích a využití ekonomického potenciálu. Světová banka, která v této oblasti nemá žádné zkušenosti, je však zřejmě přesvědčena, že musí být s hospodařením nutně v konfliktu a koexistenci si nedovede představit. Vystěhování lidí proto patrně považuje za nezbytné. Projekt byl později po protestech zrušen [55]. Podobně ekologické organizace na přelomu 80. a 90. let kritizovaly sérii tzv. Akčních plánů pro tropické pralesy (TFAP)., kterých se banka účastnila. Programy v celkové hodnotě 8 miliard dolarů měly napomoci ochraně tropických pralesů, ve skutečnosti by ale podle kritiků spíše urychlily jejich devastaci a uškodily místním obyvatelům. Jedním z hlavních nedostatků bylo, že programy právě je prakticky ignorovaly [56]. |
Literatura
[1] World Bank Annual Report 1999, Washington, D.C., 2000